Rudá nostalgie, nebo pravda?

0
3

 Hněvivé odmítání polistopadových poměrů a vzrůstající rudá nostalgie – nebo také nostalgie, jak se také říká, nejsou jen plodem ekonomické krize, ta je jen dalším polenem pod kotlem, pod nějž dvě desítky let přikládá tento režim svým cynismem, zkorumpovaností a prolhaností.

Režim, který nečinně přihlíží gestapismu skupin, kterým krize vyhovuje jako krysám mor: lichvářů, exekutorů, inkasních agentur a na ně napojených advokátních kanceláří. Režim, který lidmi neskrývaně opovrhuje a degradoval je na bezohledně ždímaný dobytek, kterému se prostě zdraží voda, když s ní začne šetřit.      

Myslím si, že již nelze paušalizovat způsobem, že onou nostalgií trpí jen ti, kteří jsou mravně zkažení socialismem, lidé, kteří odhodí svobodu, jen aby měli něco v misce. Ti neperspektivní a nepružní, kteří potřebují někoho, kdo by jim řídil život, kteří ze sebe nedokážou smýt stigma normalizačního života. Kteří by měli konečně vymřít, ať již tady máme ten správný kapitalismus. Ti, kteří se neustále podivují nad tím, oč větší zájem je o zločiny před touto demokracií než o zločiny této éry, zametanými pod koberec. Atd.

Každému následku předchází příčina. Po listopadu 1989 bylo s vaničkou vylito i dítě, jak je pro náš stát typické. Doprava nebo doleva, čehý nebo hot, ale nikdy střední cesta. A tak byly, za jásotu davu, vedeného na ekonomický špalek, polistopadovou garniturou záměrně zničeny ty prvky socialismu, které byly humánní a dobré:

Finančně dostupné bydlení – ano v těch „králíkárnách“, jak se velkopansky vyslovil V. Havel. Namísto dnešního hypotéčního otroctví na 20 – 30 let. Pro mnohé je dnes vlastní bydlení nesplnitelným snem. Bezplatné zdravotnictví – namísto dnešního stavu, kdy se postupně nastoluje diferencovaná péče – zákroky a operace pro ty, kteří na ně mají a kteří ne. Nemluvě o farmaceutické mašinérii, pro kterou jsou lidé jen objekty zisku. Půjčky byly koncipované tak, aby je člověk mohl splatit, dnes jsou mnohdy již od počátku cíleně nastavené tak, aby dlužníka připravily o střechu nad hlavou. Lichva byla trestná, dnes jen kvete.

Psychopati, ze kterých se dnes rekrutují politici a manažeři, žili v šedé zóně jako veksláci, zloději a šmelináři a jako takoví byli stíháni. Zločinci byli ve vězeních a pracovali, aby alespoň něco vrátili společnosti, které škodili. Slušní lidé se nemuseli bát o své životy a majetky. Dnešními hledisky nazíráno, tu byl policejní stát, na rozdíl od dnešního, který je ovšem jaksi policejnější k těm, co se nemohou bránit. Úzkostlivě jsou zkoumána lidská práva zrůd a oběti se jim ještě musí poníženě omlouvat. Kdo má dost peněz, nemusí se bát trestu. Pro slušného je soud zkáza, pro ničemu spása (čest výjimkám).

Výrazným „příspěvkem“ k důvěře obyvatelstva ve své představitele byla i prezidentská amnestie. Kdo jí mimo okradených želí, jsou právníci, kteří si léta odlupovali svůj díl z nakradených peněz. Dovedu si představit frustraci policistů, kteří dopadnou a dopraví k soudu velkou rybu, kterou její právníci – lháři z povolání – vysekají z obvinění a zločinec je opět na svobodě. Ovšem na prostý lid musí být přísnost, takže v systému asymetrické vymahatelnost práva má státní aparát má bič jen na slušné, na ty druhé, jakoby zachvácen loajalitou k sobě podobným, nikoli. Tehdejší zelené mozky proháněly občany na cvičištích a buzerplacech, a to jen po vymezenou dobu. Dnešní zelené mozky tahají lidem peníze z peněženky na obnovitelné zdroje.

Každý měl práci, na zaměstnance se hledělo jako na člověka, nebyl pouhý „lidský zdroj“, jak je tomu dnes. Pořídit si děti nebylo luxus, kdo celý aktivní život pracoval, měl zaručený důchod. Dnes jsme s naléhavostí, která dává tušit další organizovanou loupež století, lákáni do 2. pilíře (z kterého pak nejde vystoupit – pročpak asi?), spravovaného soukromými fondy.

Daleko menší závislost na dovážení potravin. Oproti dnešnímu stavu, kdy se velká část potravin dováží a našim zemědělcům se kvůli tomu, aby se francouzští zemědělci měli lépe a lépe, díky systému evropských dotací a kvót hospodaří hůře a hůře. Můj kamarád, který také volil komunisty, říkává, že za „krutovlády“ jsme byli politicky nesvobodní, ale ekonomicky jsme svobodní byli. Voli(či) dostali jako dárek do tohoto roku zdražování (pokolikáté už?) a doporučení utáhnout si opasky (pokolikáté už?).

Nejsou peníze na zdravotnictví, školství, policii, armádu, na důchody… Ti, co léta bezostyšně kradou, stejně bezostyšně tvrdí, že dluh je vina občanů, že to oni jej projedli. Ti občané, kteří nesedí v senátu a v parlamentu, v představenstvech a dozorčích radách, ti, kteří nemají konta v daňových rájích a nemovitosti všude možně – jak logické. Každý parazit dbá na to, aby nezahubil hostitele, na kterém je závislý; tento instinkt už naši politici a s nimi spřízněné mafie dávno ztratili a krmí se nikoli krví, ale morkem daňových poplatníků.

Stát ovládají ti, kteří by se jej za normálních poměrů měli bát; politika je kolbiště byznyspartají a s nimi spřízněných mafií v žumpě bezbřehého egoismu, korupce, hrabivosti a obludného rozkrádání veřejných peněz. Čili ten stav, který kandidátský prezident P. Sobotka s kouzlem nechtěného uvedl na svých poutačích: „Naše země, naše pravidla“. Čárku jsem doplnil, jeho kreativci pravopis neovládají. Občan je podoben zajíci, který kličkuje lesem rukou, snažících se mu dostat do kapes – bank, telefonních operátorů, státu, energetických společností, zločinců a podvodníků.

Hodně lidí by v listopadu 89 nezvonilo klíči a chránilo by socialismus vlastními těly, kdyby tušili, jaký režim jej vystřídá. Že budou platit účty za „odklánění“ zastánců volného trhu a za tlachání pravdoláskařů. Jak jsem rád, že jsem tehdy necinkal klíči a nyní se za to nemusím stydět – nebyla to ovšem nějaká má politická jasnozřivost, jen nemám rád dav a někteří přední protagonisté sametového podvodu mi byli od počátku krajně nesympatičtí – aby mi to usnadnili, velice záhy národu nestydatě lhali a některá jejich opatření nebyla hodná hospodáře, ale škodné.

Tento režim je zločinný, mafiánský a promyšleně zlý. To čemu se říká rudá nostalgie, je v našich poměrech touha důstojně žít. Za socialismu se člověk nemusel bát, že nebude mít práci, že přijde o střechu nad hlavou, že neuživí rodinu, že nebude mít žádný důchod. Takovéto přízemnosti jsou ale pod rozlišovací schopností krasoduchů, radostně křepčících s prsty do V, že tu máme svobodu a nezbytné banány.