Sen o českém Kuvajtu byl realitou

0
7

Zdroj: Ostrov Janiky
Autor: Baron Le Samedi

stříbrný grošPřítomnost pro nás znamená soužití s minulostí, kdy české země patřily k nejprůmyslovějším zemím Rakousko-Uherské monarchie, a kdy zakladatelské úsilí Čechů, dnes zmařené privatizací, znamenalo byt (nepíši blahobyt) pro většinu občanů historických zemí českých. Počátek tohoto bytu byl stejný, jako v dnešním, potažmo nedávném Kuvajtu. Spočíval v tom, že už v dobách Slavníkovců, a pak přirozeně za prvních Přemyslovců, došlo v zemích Českých (a na Moravě v okolí Jeseníku a Rýmařovska) k dolování rud.

Kovy, které snad už v dobách předkeltských byly nalézány ve zlatonosných řekách a říčkách, nahradilo už v 10. a 11. století cílevědomé úsilí,  k systematické báňské činnosti na Příbramsku, Jáchymovsku, na Jihlavsku, na Horách Kutných. Podobných byť menších míst bylo v Čechách mnoho, a jejich vrcholem, když to poněkud zidealizujeme, byl rok 1300, kdy byl vydán montánní, horní zákoník Gozzo z Orvieta pro krále Václava II.   

České země, v době vlády Přemysla II. Otakara a Václava II. těžily polovinu všeho stříbra, tehdy dolovaného ve známých křesťanských zemích. Pro Kutnou Horu se uvádí celková výtěženost 3.000 tun stříbra. A to jsou jen Hory Kutné, nejdůležitější těžební revír.

Organizace těžby podléhala změnám, měnila se práva feudálů i panovníka na urburu, či právo razit minci, ale zůstávalo to základní: trvalý panovnický příjem, a redistribuce stříbrného” majetku státu. Král odměňoval své leníky, ti stavěli vojska do jeho bitev, a v časech mírových pečovali o bezpečí nových obchodních cest a stezek. Palisádové tvrze Slavníkovců byly nahrazovány kamennými hrady, s bohatou výzdobou, na kterých se živili tuzemští i zahraniční mistři a umělci.

Byl-li dostatek peněz, znamenalo to i rozkvět venkova, a poddanských vsí, dodávajících zboží dennodenní spotřeby na stoly patriciů (nezřídka cizinců), šlechty, panovníka. I církev, která nikdy neutratila ani denár či pražský groš ze svého majetku, byla obdarovávána, byly jí svěřovány honosné relikviáře, stavěny fary, kostely a kláštery, živen duchovenský stav.

Vývoj v českých zemích byl tak dynamizující, že český král se ve 13. století ucházel, nikoli neúspěšně, o uherskou korunu, a Václav II. byl českým a polským králem. To znamenalo především četné dary církvi a papeži, císaři (ať už jím byl A. Nassavský nebo Rudolf Habsburský), a dary-úplatky uherské a polské šlechtě. Památky Uherska i chorvatských bánů, stejně jako polských Piastovců jsou památkami, většinou zaplacenými českým panovnickým stříbrem. Vidíte-li Budapešť, nebo Krakow, můžete jen zaplakat, co vše český panovník dokázal zaplatit.

Když se proti rozdrobeným Piastovcům ucházel o trůn polský český král Václav II., řekl, že má dosti peněz na to, aby podplatil pět polských dvorů…. Války, i skutečnost, že Kutné Hory znamenaly nejen zásobu rudy, nýbrž i koní, vhodných k zápřahu vojenského trénu (když pět set kutnohorských koní zabavil Přemysl II., znamenalo to, že doly nechal, chtě nechtě zaplavit), limitovaly těžbu stříbra, které bylo, kromě zlata a jiných polymetalů v Čechách těženo.

Přesto, horní zákoník platil i po dobách josefinských. Města těžila (třeba Budějovice), i při nízké kovnatosti rudy, protože těžba, pokud byla provozována, dávala městu značná práva, třeba to, že nesměla být jakkoli, ani panovníkem, zastavována. České stříbro svůj zvuk, ale především hospodářskou sílu nikdy neztratilo. Čechy by mohly několikrát financovat (když ne polský dvůr roku 1298, tak ruský roku 1736).

Ruský car v roce 1736 předložil rozpočet na 4,040.000 stříbrných rublů, z čehož většina byla určena na chov a organizaci chovu koní, desetina na Admiralitu, armádu a akademii, setina na obecné školství, to vše u říše, která sahala od Petrohradu po Ameriku. Rusku patřily v té době i kanadské provincie Yukon, část Sev. teritorií a celá dnešní Britská Kolumbie. Byla-li země, nad kterou kdy Slunce nezapadalo, pak to rozhodně nebyla
Británie, nýbrž Rusko. Nedivme se proto prvním slavjanofilům, kteří obdivovali Rus jako bohatou nevěstu bohaté Bohémie.

Sňatek, který později nastal, už byl snad jen chtěnou i nechtěnou “občanskou registrací”, kdy si Rusko, jehož ropa ještě nebyla zcela doceněna, vzalo, nikoli bez ideologického násilí, onu Bohemii, plnou rádia, jak se v mezistátní smlouvě rusko-české vzniklé před Únorem 1948 pravilo. Kde bychom byli my bez ruské ropy…. (u parních traktorů a motocyklů, které zde jezdily už v r. 1896), kde by Rusové byli bez našeho uranu….

Česko bylo středoevropským Kuvajtem. A možná jím zůstalo. Než se rozhodne chrámy, postavené za kutnohorské stříbro, darovat se vším všudy opět cizákům. Nezůstane stříbro, nezůstane za ně nakoupený produkt, nezůstanou horníci či havíři se svým umem. Když Gozzo z Orvieta včlenil do ius regale montanorum v roce 1300 formulaci o podpoře vysloužilých horníků, král se divil. A právník Gozzo říkal: “Vyhodíte, králi, na smetiště truhlu stříbra? Jistěže ne. Tak proč chcete vyhodit na smetiště ty, jejichž um, síla a zdraví Vám, můj pane, toto stříbro dolují?“

A s povzdechem nad sociálním smýšlením králů a asociálním dnešních králíků, či spíše majetkohryzců (ať zvířata neurazíme), bychom mohli toto zamyšlení i ukončit.