Setkání se spolužáky

0
9

Autor: Mgr. Ludmila Nedělková

Při nedávném setkání se spolužáky z univerzity se mě přátelé,kteří mě znají déle zeptali na důvod mého vstupu do strany. Věřte mi, že jsem paradoxně nikdy nebyla jiskra, pionýr ani svazačka. Důvod? Představte si, že mě mé soudružky učitelky nechtěly k řadě ostatních spolužáků připojit, neboť jsem kádrově nevyhovovala. Slyšíte dobře! Můj otec, potomek továrníka a prokuristy v jedné osobě, velké oděvní firmy a máma, potomek kulaků. Můj táta nakonec do strany vstoupit musel, jako primář radiodiagnostiky, ale byl spíše plátcem příspěvků, než uživatelem tehdejších výhod se vstupem do strany spojených.

A já světě div se, dvacet čtyři let po roce 1989 jsem dobrovolně vstoupila do vašich řad. Důvod? Jednoznačný. Jsem naprosto znechucena každodenním životem v této morálně a ekonomicky krizí zmítanou zemi. V době mého rozhodování, kam vstoupit jsem měla jasno v jedné věci. Nesnáším přetvářku, nemorálnost a aroganci, kterou nám předvádí páni politici z ODS, nebo jsem se snad měla přidat k druhé politické straně, která si s železnou pravidelností mění vládnoucí křesla s ODS a to ČSSD? Vždyť právě těmto stranám můžeme vděčit za naši sociálně a ekonomicky spálenou zemi.

Jako nespokojený občan, který pokud s něčím nesouhlasí, snaží se problém řešit. Jsem se rozhodla vstoupit do politické strany a po zamyšlení, nad tím, kdy jsem já byla spokojený a šťastný člověk spolu s mými rodiči, byla odpověď jasná. Bylo to před rokem 1989. A proto vstup do KSČM , neboť kolem politiků této strany nejsou žádné aféry, zatýkání v přímém přenosu, korupční aféry apod.

Vážím si členů KSČM, kteří jsou ve straně od roku 1989 i z dalšího hlediska, že přetrpěli pomyslný hon na čarodějnice, který tehdy nastal a trvá někdy dodnes.

Minulý víkend jsme se sešli se spolužáky z fakulty a byl právě 17.listopad. Vzpomínali jsme na krásná, šťastná studentská léta, bylo nám fajn a malovali si tehdy naši budoucnost. Vzpomínali jsme i na naše rodiče, kteří byli před rokem 1989 čtyřicátnící, jako jsme dnes my. Byli to na rozdíl od nás velmi spokojení lidé, kteří měli jistotu práce, většinou bydleli v podnikových bytech, měli stálou mzdu, neměli existenční problémy, nehovořili o strašáku jménem nezaměstnanost, bezdomovství a exekuce.

A naši prarodiče? Užívali si zaslouženého odpočinku, měli placený důchod. Pokud stonali a lékař jim předepsal medikamenty, měli za korunový recept, plnou tašku léků. Dnes se má máma bojí zajít k lékaři z obavy, že jí vypíše předpis a ona nebude mít na doplacení peníze. A přitom si zdravotní pojištění řádně platila.

Všichni jsme zavzpomínali na slavnou sametovou revoluci. To my jsme byli ti študáci, co byli tehdy v první linii. A jak jsme dopadli dnes? Já se přiznám, bez mučení, že jsem tehdejší eufórii nepodlehla, neboť jsem od přírody nedůvěřivý člověk a revoluci mám spojenou se spoustou přídavných jmen, jen ne se slovem sametová. Jediné v co se mi tehdy chtělo doufat, je že se pracující inteligence, lidé, kteří vystudovali Karlovu Univerzitu, která má ve světě takový ohlas, budou i v naší zemi bráni se vší vážností a úctou, kterou si tito vzdělaní lidé zaslouží.

Naší generaci postihl rok 1989 naprosto nepřipravené a dodnes jsme si nezvykli na pseudokapitalismus, anarchii, kterou si lidé, tak často pletou se svobodou, aroganci, nemorálnost a živoření na sociální hraně. A jsme to právě my, střední generace, co dopadla velmi špatně a to napříč profesním spektrem.

Dám příklad lékaři v dnešních nemocnicích, na rozdíl od vysoce postavených managerů zdravotních pojišťoven, by si o jejich platech mohli nechat zdát a proto stávkují. A kdo situaci odskáká? Pacienti dlouhým čekáním na ošetření, nerudností lékařů apod. Ve školách na to učitelé nejsou lépe. Vyučovat dnešní děti a mládež, produkt této nemocné doby, za to by si zasloužili medaili. A jsou učitelé spokojeni se svou mzdou? Ne.

Tyto profese, chcete-li poslání, nejsou dobře placené a co hůř, nemají ani společenskou prestiž. V této zemi došlo k degradaci vzdělání, což mi nedávno potvrdil můj syn, když mi vyčetl, proč jsem naléhala, aby měl maturitu, kterou má dnes naprosto každý. A on po dvou letech evidence na PÚ si konečně našel brigádu, jako skladník a pracují tam s ním na stejném postu dva vysokoškoláci. Bylo mi jasné,že přemlouvat ho k dalšímu studiu, je zcela bezpředmětné.

To samé je i s otázkou potomků mladých rodin a párů. Četla jsem, že ČR má nejnižší porodnost v Evropě. Musela jsem se smát, při pohledu na bilboard, který nás informoval kolik měl Bach dětí a co my? Spíše by se naši páni politici měli zamyslet nad tím, zda jsou zde takové sociální podmínky, které by lidem umožnily pořizovat si děti dříve, než ve třiceti letech a později . Je mi naprosto zle, když slyším, že je dítě drahá záležitost. Jsem matka tří dětí a dítě pro mě bylo a je spíše radost, ale rozhodně ne hmotný statek. Ale, na druhou stranu, kde mají mladí lidé, pokud nemají rodiče milionáře vzít peníze na bydlení, kdo jim dá hypotéku, když nemají trvalý pracovní poměr, a nevyhodí je náhodou z místa? Jak pak budou splácet? Žádná růžová budoucnost.

Co říci na závěr? Přejme si, aby především naše děti,vnuci pocítili to, co my před léty, když nám rodiče pouštěli koledy, dívali jsme se na pohádky, stáli s tátou na kapra, sáňkovali, šli na procházku po zasněžené Praze a měli na dárky, na které si rodiče nemuseli brát úvěr. Tak na lepší zítřky a Šťastný Nový rok a kéž by to nebyla jen zdvořilostní fráze.