Solidaritou proti manipulaci

0
235

Současná doba nás učí, co je to kapitalismus. Mnozí lidé se stále nestačí divit, když to zažívají na vlastní kůži. Co dříve znali jen zprostředkovaně, se vlamuje přímo do jejich života. Dostávají se do situací, na něž je jejich dosavadní zkušenost nepřipravila. Je těžké se v tom mnohdy rozebrat: Pochopit, proč nezaměstnanost postihla právě mě. Jak sehnat peníze, aby děti mohly studovat. Jak vyjít s důchodem při rostoucích nákladech na bydlení. Jak přežít bez úspor v době nemoci. Jak si poradit se ztenčujícím se rodinným rozpočtem a nenaletět na nabídku lichvářských půjček… Nejmladší generace sice v této realitě vyrůstaly, ale ve srovnání se svými vrstevníky ze „starých“ kapitalistických zemí jsou rovněž v nevýhodě. Od rodičů totiž mnohé zkušenosti převzít nemohou. Tato situace hraje do ruky těm, kteří naše současné životní podmínky utvářejí, kteří ukrajují ze sociálních, zaměstnaneckých a dalších práv většiny občanů ve prospěch zbohatlické menšiny. Z mnoha lidí tato nedostatečná zkušenost činí snadnou oběť. Řada z nich neví, jak hájit svá práva. Stávají se snadným terčem všemožných kampaní – klamavé reklamy na zboží či půjčky, neupřímných předvolební slibů a zastíracích manévrů vládnoucí pravice. Často podlehnou i lidé, kteří sami sebe považují za odolné.

Tyto manipulativní kampaně jsou stále propracovanější. Umí zapůsobit na city lidí, na jejich podvědomí. Jdou ruku v ruce se snahami o prohlubování individualizace společnosti. V posledních letech tyto kampaně dosáhly svého vrcholu. Nebyly první. Velká část veřejnosti naletěla například i na tzv. boj o Českou televizi. Bylo těžké neuvěřit v boj televize o nezávislost a rozpoznat, že ti, kteří po ní volají, jsou jen mluvčími jiné politické kliky. Šlo totiž jen o to, které mocenské uskupení pravice bude mít větší vliv na veřejnoprávní média. I část našich členů zpočátku podlehla.

Ale současné kampaně jdou ještě mnohem hlouběji a jejich vliv také déle odeznívá. Takže například kampaň o dinosaurech a „nových“ tvářích ovlivnila nejen volby do sněmovny, ale zčásti i volby do obecních zastupitelstev, kdy lidé znovu v obcích volili často podle názvu nové, nezávislé strany, ale fakticky přímo vedené bývalými pravicovými politiky. A někde taková uskupení dokonce volby vyhrála. Velmi působivá byla i kampaň o nutném šetření a rozhazovačnosti levice. Zde odborníci zahráli na notu běžné zkušenosti lidí s vlastním domácím rozpočtem. Každý přece ví, že když si žije nad poměry, časem na to doplatí. Ale domácnost není totéž jako národní hospodářství. Každý nezaujatý ekonom naopak ví, že v době krize, kdy je snížená poptávka občanů v důsledku nezaměstnanosti, potřebuje ekonomika injekci, například v podobě státních investic, a to i za cenu dočasného zvýšení dluhu. Rozhodně nepotřebuje ještě větši snižování koupěschopnosti obyvatel. Tím méně v zemi, kde je více než 60 % pracovních míst v malých a středních firmách. Jednoduchá demagogie ale působí přesvědčivěji. Zvláště, když se lidem zamlčí, že šetřit se bude i na nich, jen těm nejbohatším výhody zůstanou.

V posledním období se však provládní mediální specialisté zaměřují na zcela jiný, daleko sofistikovanější druh kampaní. Roste tlak na životní úroveň většiny lidí, vládními škrty jsou postihovány stále větší skupiny občanů a logicky stoupá i nespokojenost s pravicovou vládou. Lidé už začínají přemýšlet, jak se bránit. Specialisté na manipulaci s veřejným míněním se proto začínají zaměřovat na umění rozbít a marginalizovat boj různých skupin za svá práva. A tyto kampaně jsou nejvíce nebezpečné. Jejich cílem je rozeštvat celou společnost, jen aby se lidé nedokázali dohodnout na tom, že mají stejný zájem.

S cílem prosadit asociální důchodovou reformu prospívající jen finančnímu kapitálu jsou proti sobě stavěny zájmy mladých a starých. Stávkují-li státní zaměstnanci, zvedá se varující prst: Nic nedostanete, bylo by to na úkor zaměstnanců soukromých firem. A využijí-li lékaři nátlakovou formu, kterou vláda nemůže ignorovat, tak se najdou cesty, jak je rozeštvat s dalším nemocničním personálem a jak proti nim popudit co nejširší veřejnost. Nejlépe se k tomu dají využít dojemné záběry novorozených dětí. Ale lidem, kteří tyto kampaně připravují, nejde o děti, ale o cynický kalkul – co na veřejnost zapůsobí nejvíce a co odradí jiné od dalšího zamýšleného protestu. Na reptající hasiče mohou použít zásah, kde chyběli, na policisty jakoukoli loupež, vraždu, které nezabránili… Stačí jen dramaticky přibarvit vhodný příběh. I když víme, že nikdo nemůže zabránit každému neštěstí, když se média budou snažit, z hrdinů zachraňujících při povodních obratem udělají flákače či darebáky. I vláda sama se také snaží hrát na strunu lidské závisti: Krátilo se všem, kdybychom jedněm přidali, doplatíte na ně vy. Ale co když se všichni spojí? Co když se všichni rozhodnou, že nesouhlasí s tím, aby bylo snižování ceny jejich práce nutnou daní za konkurenceschopnost ČR, jak bezostyšně prohlásil ministr Kalousek?

To bychom se ale museli umět vůči jakékoli manipulaci obrnit. Příště na nás totiž odborníci vymyslí jiný trik, který ještě neznáme. Přesto je tu možnost – více než médiím začít věřit a naslouchat lidem, zaměstnancům. Jejich zájem je většinou i naším zájmem. Když totiž vláda „zamete“ s jedněmi odbory, příště to udělá i dalším. I odbory by s tím proto měly počítat a dávat si pozor, aby nikdo nemohl veřejnost přesvědčovat, že jdou sobecky jen za vlastním zájmem a škodí veřejnosti. Proti těmto trikům totiž skutečně platí jen vzájemná spolupráce a solidarita. A solidarity lidí se současná vláda bojí nejvíce.
Věra Žežulková