Takřka zapomenutý den

0
22

Autor: Admin

Tak jsem si dnes prošel mainstream, i tzv. alternativní weby, abych se podíval, co kdo a kde píše o 17. listopadu. Kromě deníku První zprávy, kamkoliv jsem se podíval, všude moře informací o různých akcích, jako vzpomínku, nebo snad připomínku na 17. listopad 1989. Všude jsem se dozvěděl o strašně důležitých akcích, ať to již byla akce „protizemanovců“ jež táhli až na Hrad, (samozřejmě s velmi důležitou rekvizitou „červené trenýrky“), nebo „prozemanovců“ v letenských sadech, „okamurovců“ na Václaváku a zejména o tísících studentech na Albertově, kterým letost „patřil Albertov“ na rozdíl od loňska, kdy je tam „nevpustil Zeman“.

Nikde, dokonce ani v Halo Novinách, ani zmínka o tom proč vůbec k tomu vystoupení studentů v roce 1989 vlastně došlo zrovínka 17. listopadu a ne v nějaký jiný den. Asi to nepovažoval nikdo za příliš důležité. Na rozdíl od ostatních autorů, já si myslím, že zejména mladé generaci je nutné tento den připomenout.

Je to nutné již proto, že Mezinárodním dnem studentstva se tento den stal právě na základě událostí, ke kterým došlo v období od 28. 10. do 17. 11. 1939 v tehdejším Protektorátě.

Wehrmacht vpochodoval do Prahy v polovině března 1939, ale v té době rozhodně o uzavření vysokých škol ještě nikdo neuvažoval. Byla poněkud jiná mezinárodně-politická situace, svět ještě nebyl ve válce a nacisté se snažili, aby obsazení Čech a Moravy nevyvolalo mezinárodní protesty. Ta doba mezi 15. březnem a 17. listopadem 1939 je dosti zajímavá. Brzy po okupaci spontánně vznikají odbojové skupiny, zároveň začíná být odboj organizován i shora od vysokých státních úředníků a důstojníků. Protektorát je doslova zaplaven ilegálními tiskovinami, které odsuzují (a nezřídka i zesměšňují) okupanty. Zejména v létě 1939 se pak v Čechách stupňuje očekávání válečného konfliktu, od něhož si obyvatelé protektorátu slibují porážku Německa. Přijde nám to dnes zvláštní, ale lidé tehdy skutečně věřili, že válka bude trvat pár měsíců, a proto se na ni vysloveně těšili. Nacisté si to dobře uvědomovali, ale razantně proti Čechům zasáhli prakticky až 28. října a 17. listopadu.

Vše zapříčinilo potlačení tiché demonstrace u příležitosti 21. výročí vzniku Československé republiky. V Praze se tehdy sešly desetitisíce lidí a provolávaly slávu Masarykovi, Benešovi a Československé republice. Česká policie, která měla tyto manifestace potlačovat, vyjadřovala demonstrantům sympatie. Když se přijel podívat na místo nepokojů státní tajemník K. H. Frank, byl davem zbit a okraden jeho osobní šofér. Nacisté proti demonstrantům nasadili jednotky SS a za pomoci ostré střelby dav rozehnali, asi 400 lidí bylo zatčeno.

Tuto demonstraci, odehrávající se na Václavském náměstí, okupační moc potlačila. Další střety mezi demonstranty, k nimž se připojilo i velké množství mimopražských obyvatel, a německými bezpečnostními oddíly podporovanými v mnoha případech německých obyvatelstvem Prahy a německým studentstvem, se odehrály v Žitné, Melantrichově a Mezibranské ulici, ale i na Karlově náměstí, stejně jako na mnoha dalších místech, a to mnohdy i za střelby do demonstrantů. Právě v Mezibranské ulici došlo k zabití pekařského dělníka Václava Sedláčka (22 let) a v Žitné ulici k postřelení Jana Opletala. Ten byl následně převezen na kliniku prof. Arnolda Jiráska, kde byl i operován. Dne 11. 11. v 11:45 hod zemřel na následky střelné rány v břišní dutině.

Po smrti Jana Opletala se mezi orgány protektorátní správy a studentskou organizací rozhořel spor o způsob uctění památky zemřelého. Zatímco protektorátní orgány prosazovaly odvoz ostatků na Moravu, odkud pocházel (Lhota u Nákla, okr. Olomouc), studentská organizace prosazovala veřejný průvod městem, končící na nádraží. Na organizaci průvodu se podílel předseda samosprávy Hlávkových kolejí Maxmilián Martischnig a ředitel Hlávkovy koleje Václav Wiesner. Slavnostní pohřeb, který se konal 15. 11. 1939 pod vedením děkana lékařské fakulty prof. Hájka na Albertově, kde byla rakev s ostatky J. Opletala, se odehrál za hrobového ticha a asistence české policie. I tak při ukládání rakve do vozu zazněla národní hymna. Rakev byla poté převezena na nádraží a odeslána na Moravu.

Následujícího dne (16. 11.) proběhla v Berlíně za účasti Adolfa Hitlera porada, kde byla schválena akce nesoucí název „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“. Na této poradě mimo jiné A. Hitler pronesl tato slova:

„15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“.

Výsledkem porady bylo rozhodnutí o uzavření českých vysokých škol na dobu tří let, zatčení a popravení vedoucích představitelů studentské organizace a internace stovek studentů v koncentračních táborech. Když však nastoupil na Pražský Hrad Reinhard Heydrich, oznámil českým představitelům, že české vysoké školy zůstanou uzavřeny již navždy.

vyhlaska

V noci ze 16.-17. listopad došlo k rozsáhlému zatýkání v řadách českého studentstva, a to nejen v Praze, ale i v Brně a Příbrami. Studenti zatčení v Praze byly internováni v bývalých Dělostřeleckých kasárnách v Praze-Ruzyni. Zde došlo i k popravě devíti představitelů studentských organizací.

Jmenovitě se jednalo o:

JUDr. Jaroslav Klíma – předseda Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
JUC. Josef Adamec – jednatel Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
JUDr. František Skorkovský – předseda zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
PhDr. Jan Weinert – předseda Svazu českého studentstva v Čechách
JUC. Bedřich Koula – jednatel Svazu českého studentstva v Čechách
Václav Šaffránek – zapisovatel Svazu českého studentstva v Čechách
MUC. Jan Černý – studentský aktivista
Ing. Marek Frauwirth – studentský aktivista
Doc. PhDr. Josef Matoušek – předseda studentského odboru výboru Národního souručenství.

V následujích dnech bylo 1200 studentů internováno v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Většina z těchto studentů byla koncem roku 1942 propuštěna, poslední skupina opustila Sachsenhausen v lednu 1943. Z této skupiny 1200 studentů nepřežilo útrapy německých koncentráků 35.

Vysokoškolské objekty byly dány k dispozici gestapu, SS, wehrmachtu a německým vysokým školám. Některým českým studentům se podařilo před zatýkáním uprchnout přes Slovensko, Maďarsko a Balkán k naší zahraniční armádě, jako například Josefu Sommrovi, který bojoval na Středním východě a v Africe.

Česká společnost byla tímto zásahem šokována. Někteří lidé si začínali uvědomovat, že nacistické bezpečnostní složky nejsou rakouská policie z první světové války. O zásahu vůči studentům se navíc začaly šířit legendy – v ilegálním tisku se například hovoří o desítkách popravených studentů a desetitisících uvězněných. Šokující byla též skutečnost, že popraveni byli i lidé loajální k velkoněmecké říši – v prvé řadě se jednalo o docenta Josefa Matouška, který byl místopředsedou aktivistického Českého svazu pro spolupráci s Němci. Podařilo se najít dokument, který pár dní před 17. listopadem označoval tohoto muže za kandidáta na ministra školství v protektorátní vládě. To, že nacisté popravili i takto loajálního člověka, muselo vyvolat obavu, že podobně postižen může být i každý občan protektorátu.

Kromě zastrašení obyvatelstva a eliminace studentů je třeba uzavření vysokých škol vnímat též v kontextu tzv. konečného řešení české otázky. Nacisté plánovali českomoravský prostor plně germanizovat a počítali do budoucna s vystěhováním části českého obyvatelstva na východ. Uvědomovali si samozřejmě, že nejnebezpečnější složkou českého národa je inteligence. Vysoké školy byly původně uzavřeny na 3 roky. Když však nastoupil na Pražský Hrad Reinhard Heydrich, oznámil českým představitelům, že české vysoké školy zůstanou uzavřeny již navždy.

Ve Velké Británii došlo u příležitosti prvního výročí tragických událostí v Praze ke schůzi představitelů studentů 26 národů. Tato schůze, konající se v Caxton Hall v Londýně, přijala „Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu“, které je považováno za faktické vyhlášení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva a ve kterém se mimo jiné praví:

My, studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva“

Prohlašujeme, že 17. listopad není pro nás pouze dnem, kdy studenti celého svobodného světa vzdávají poctu svým mrtvým československým kolegům a všem těm, kteří trpí stále ve vězeních a koncentračních táborech, avšak též dnem, kdy si připomínáme a budeme stále připomínat ideály, pro něž tito studenti trpěli a stále trpí“

My, kteří dnes s ostatní mládeží tvoříme jednotu, ucelenou frontu proti všem druhům fašismu a nesvobody, bez rozdílů politických, národnostních a náboženských, kteří se zbraní v ruce bojujeme na všech bojištích za svobodu svého lidu, skláníme se před oběťmi barbarského násilí, posíleni jejich příkladem vybojovat budoucím generacím lepší a spravedlnější budoucnost. 17. listopad bude pro nás navždy dnem, kdy studentstvo celého světa uctí na svých školách nejen památku popravených československých kolegů, ale i dnem, kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli.

Zdroj: Válka.cz