Turecko se distancuje od USA, NATO – otázka je: nakolik?

0
273

turecko-mapa2_up

Vložil: Admin

1. Pozadí

Zaznívají následné otřesy po selhání vojenského puče v Turecku. Téměř 2 500 vyšších důstojníků, včetně víc než stovky generálů propuštěno, mnozí zatčeni. 6 000 příslušníků soudnictví, kteří se někdy stavěli proti politice Tayyipa Erdogana, bylo vyhozeno, spolu s 8 000 tureckých policistů. Několik stovek lidí bylo zabito, tisíce zraněny. O dva dny později dostalo přes 1 500 univerzitních děkanů příkaz rezignovat a byly zrušeny licence 21 000 učitelů, pracujících v soukromých institucích. Nakonec bude jakákoli a veškerá opozice, Gulenovi stoupenci téměř každý, kdo Erdogana odmítá, politicky eliminovaná a Erdogan bude vládnout svrchovaně, bez opozice. A to je teprve začátek. Je víc než pravděpodobné, že Washington přijme změny i Erdoganův políček (obviňující CIA, že puč zinscenovala).

Zatímco přetrvává zmatek kolem původu nedávného pokusu o převrat v Turecku, do středu pozornosti se dostávají geo-politické nástiny toho, kam je „popřevratové“ Turecko vedeno. Na pořadu je trocha pozadí z přívalu diplomatických iniciativ Turecka, jež „pokusu o puč“ předcházely. Podle toho, jak byly silné, naznačují, že na pořadu byla změna politického postoje Turecka. Kromě zahájení rozsáhlé čistky v turecké armádě a soudním sboru se zdá, že se turecký prezident Erdogan vrhá do nového směru turecký oblastní politický postoj. Erdogan provádí etnicky omezenou šovinistickou tureckou domácí i zahraniční politiku.

Domácí represe je úzce spjatá s jeho oblastními zahraničně-politickými iniciativami, jež nabírají formu. Jeho domácí pohyby přicházejí následkem zákroků některých oblastních spojenců, egyptského Muslimského bratrstva a tuniské strany Ennahdha (Obroda). Tváří v tvář rostoucí opozici kvůli chronicky špatnému řízení Ennahdha, v zásadě tuniská odnož Muslimského bratrstva, byla nucena se stáhnout a část své moci přenechat jiným. Erdoganův současný tvrdý zákrok proti disentu je z části možné vnímat coby druh preventivního pohybu, snahu nedat armádě někdy později příležitost uchopit moc podobně jako v Egyptě. Na první dojem to vypadá, že represe byla úspěšná, přinejmenším krátkodobě.

Podle všeho Turecko, doma nikdy moc otevřeně demokratické místo, se za Erdogana v uplynulých dvou rocích stalo mnohem autoritářštějším. Byla tvrdě potlačena svoboda tisku, novináři byli zatýkáni. Po tom, kdy to vypadalo, že dochází k politické dohodě s Kurdy v zemi, Erdogan couvl a uvalil na největší menšinu v zemi vzrůstající represe, včetně několika masakrů v kurdských vesnicích na jihovýchodě.

Později Erdogan protlačil tureckým parlamentem legislativu, jež ruší poslaneckou imunitu před (politickým) pronásledováním a otvírá dveře zákrokům proti hlavní opoziční straně, Republikánské lidové straně, jež spojuje různé proudy tureckého demokratického hnutí. Je to jako kdyby se Erdogan připravoval na něco ještě většího, „něco“, co přišlo očividnější po pokusu o převrat, když byla rozpoutána vlna totální represe.

Erdogan byl krutý, když se zbavoval domácí opozice vůči své oblastní politice, zahrnující odpírání syrským Kurdům jakoukoli příležitost mít nezávislý stát a opětovné zaměření turecké oblastní politiky pryč od Evropy a NATO. Tento posun znamená předehru k posilování vztahů s několika oblastními mocnostmi, především s Íránem, Ruskem a Izraelem.

Podle všeho se Turecko začíná distancovat od Washingtonu a NATO; je otázkou, do jaké míry. Nakolik to zasáhne přítomnost Incirliku, jedné z hlavních vojenských základen Washingtonu, v jihovýchodním cípu Turecka? Pro příliš mnoho lidí je snadné zapomenout, že Spojené státy mají na Incirliku vodíkové a atomové bomby, a že když dochází ke zmatkům, stín jaderné války není až tak daleko.

Mějte na mysli, že v posledním desetiletí je pro Spojené státy obtížné „ovládat“ své oblastní spojence. Údajní spojenci ve válce v Afghánistánu, Pákistán a Spojené státy, si v zákulisí vzájemně vjížděli do vlasů, když pákistánská zpravodajská služba podporovala (a stále podporuje) Taliban, jenž se Spojenými státy vedené armády snažily porazit.

Vztahy Obamovy vlády se dvěma dalšími strategickými spojenci, Izraelem a Saúdskou Arábií, jsou neobyčejně napjaté, zatím naposledy kolem podpory Obamovy vlády íránské jaderné dohodě, jež zásadně narušila jakékoli naděje, že Washington připraví vojenskou intervenci proti Teheránu, již Saúdi i Izraelci podporovali. Osobní vztahy mezi Obamou a Netanjahuem a Obamou a královskou rodinou nebyly nikdy tak špatné. Asi to znamená méně než to na pohled vypadalo s hlasováním Kongresu USA pro rekordně vysokou vojenskou pomoc Izraeli a vládní zasílání obrovského množství zbraní Saúdům.

Strategické aliance zůstávají, ale ne bez historicky nevídaných zkoušek, když Izrael, Saúdská Arábie a teď i Turecko sledují, každý svým vlastním způsobem, vlastní úzkoprsé, šovinistické oblastně-nacionalistické cíle, jež nevěstí nic dobrého pro Jemence, Palestince na okupovaných územích a všeobecněji ani pro mír v oblasti. Toto jsou tři země se silnou armádou, všechny mají expansionistické oblastní cíle, s nimiž se dříve či později vzájemně srazí.

Všechny tři chápou, že dnes Spojené státy, navzdory své vojenské síle, jsou politicky slabší a nemohou už diktovat politiku jako v minulosti. Tytéž země také chápou, že syrská politika USA je totálně zpackaná a začíná se obracet proti nim, ať už v podobě zvýšené teroristické aktivity, nezvladatelných uprchlických problémů či kombinace obou.

2. Turecko a Sýrie

Jak výstižně napsal jeden sloupkař: „Popřevratové Turecko bude výrazně euroasijské.“ Turecko, několikrát stroze odmítnuté ve snaze přidat se k Evropskému společenství – což je nakonec výsledek něčeho víc než evropského rasismu proti muslimské zemi – se „obrací na východ“. Ve stejné době zásadně překypělo napětí mezi Ankarou a Washingtonem kvůli syrské politice a kurdské otázce.

To vše se odehrává v tomto okamžiku v Sýrii i v Iráku, kde se aliance zúčastněných sil mění, pokud se přímo nehroutí. Turecko bylo klíčovým článkem v syrské krizi. Poskytovalo volný průchod syrským islamistickým vzbouřencům, přicházejícím do Sýrie ze severu, včetně vojenské a politické podpory. Turecko se obává následků vzniku nezávislého kurdského státu na své jižní hranici, jenž se Washington snaží dát dohromady.

Bez ohledu na to, co se děje na domácí scéně uvnitř Turecka, oblastně Turecko chladne vůči své roli hlavního, pokud ne rozhodujícího, fackovacího panáka Washingtonu v Sýrii. Turci začínají chápat, stejně jako pochopili Rusové a Íránci – a možná dokonce i Izraelci – že rozpad Sýrie by mnohem víc destabilizoval celou oblast a zasáhl jejich národní bezpečnost. Turci samozřejmě k tomuto poznání došli dost pozdě, teprve když začalo být očividnější, že Assad nepadne tak, jako Kaddáfí a Sadám Hussajn.

3. Turecko je přátelské, „kolegiální“, k Rusku, Izraeli a Íránu

Jsou vidět nezpochybnitelné znaky tureckého posunu. Posuny naznačují proměnlivost systému oblastních aliancí a protivníků a přítomností oblastních i globálních hráčů se stávají složitějšími. Tyto posuny jsou nepochybně složité, ale dají se sledovat. Dříve či později důležitá témata, předtím zušlechťovaná za zavřenými dveřmi, v případě turecké převratové krize vyrazila otevřeně ven.

Jak vztahy s Washingtononem a NATO začínají být napjatější, vztahy s oblastními mocnostmi, Ruskem, Izraelem (ano, Izraelem) a Íránem jsou vřelejší, jak Ankara se všemi třemi vede kampaň „buďme přátelští“ a naznačuje, že když je politická vůle, země, jež jsou vzájemně ve sporu, mohou najít společný základ, a to docela rychle. Spojené státy jsou znepokojené a rozpačité, když Erdoganova vláda tvrdí, že v pokusu o puč jsou „americké ruce“ (jako kdyby se Washington v něčem takovém nikdy neangažoval!). Co víc, jak podotkl jeden indický komentátor: „Turecké obvinění nemá precedens v šedesátisedmiletých dějinách NATO – že by jeden člen zosnoval změnu režimu v jiné členské zemi násilnými prostředky.“

Je možné, že je to pouhých sedm měsíců, co Turecko sestřelilo ruskou stíhačku, která se zatoulala někam k turecko-syrské hranici? V té době to vypadalo, jako kdyby vztahy mezi Ankarou a Moskvou, sousedy s dlouhými dějinami a významnými obchodními partnery, přišly vniveč. Vzájemně létala hněvivá slova, Rusko přerušilo obchodní vztahy a turistiku. Ale později, pár týdnů před pokusem o puč (nebo co to bylo), tihle dva byli vůči sobě „přátelští“ (hodní). Jak podotýká M. K. Badrakumar:

„Ruský prezident Vladimir Putin udělal v neděli (17. července) to, co nechtěl udělat žádný předák členské země NATO, když zatelefonoval svému protějšku Recepu Erdoganovi a projevil mu soucit, dobrou vůli a štěstí, aby uspěl při co nejrychlejší obnově ústavního pořádku a stability po pokusu o puč v pátek v noci.“

Turecko, jemuž byla odmítnuta ekonomická integrace, o niž usilovalo v Evropské unii, tíhne stále více k tomu, že by snášelo svá ekonomická vejce do euroasijského košíku. Turecko má opět vřelý vztah k tomu, co je označováno jako megaprojekt Balkánského toku, projektu ruského původu na spojení střední Evropy a západní Eurasie potrubním energovodem z Baltického moře na severu do Středozemního moře na jihu.

V té době se turecko-ruské vztahy zlepšovaly a snižovalo se napětí mezi Tureckem a Izraelem. Tito dva klíčoví strategičtí spojenci Washingtonu se dostali do diplomatické třenice (žádná nebyla nikdy horší, než tato) poté, co izraelské zvláštní jednotky napadly (zaútočily na) osobní loď MV Mavi Marmara, pokoušející se dovézt humanitární pomoc a prolomit izraelsko-egyptskou blokádu Gazy. Deset lidí na lodi zemřelo a desítky dalších byly zraněny. Ale ani ne před měsícem (článek vyšel 19. července; pozn. překl.), 27. června 2016, vyhlásil izraelský premiér Binali Yildirim v Ankaře novou dohodu. Můj výklad dohody je, že Izrael, horlivě usilující o prolomení své oblastní izolace, souhlasil s většinou podmínek Turecka, včetně tureckého přístupu do Gazy, aby tam vybudovalo nemocnici.

Od dosažení íránské jaderné dohody v červenci 2015 Turecko a Írán potichu zlepšují vzájemné ekonomické vztahy. Turecko si namlouvá Írán coby potenciálně lukrativní obchodní a investiční trh. Navzdory faktu, že tyto dvě země jsou na opačných stranách syrského konfliktu, jsou zprávy, že v příštích dvou létech plánují zvýšit obchodní obrat o 30 mld. $. Írán doufá, že jako zachování dobrých vztahů s Tureckem bude vnímána teheránská podpora Erdoganova potlačení „puče“.Íránský ministr zahraničí (a absolvent Školy mezinárodních studií Korbelové na Denverské univerzitě) Mohammad Javad Zarif vyslovil podporu turecké „statečné obraně demokracie“.

4. Článek Pepeho Escobara v Asia Times

Pepe Escobar, píšící pro »The Asian Times« (a reprodukovaný všude možně), v článku z 18. července, nazvaném „Peklo není tak zuřivé jako teflonový sultán“ (“Hell Hath No Fury Like A Teflon Sultan” ) podrobně hovoří o tom, jak se rozvíjel turecký puč. Ještě předtím něco málo o Escobarovi. Pepe Escobar je brazilský novinář, jehož specialitou je globální politický vývoj, jinak známý jako geo-politika. Osobně mám za legrační a neuctivé, že stejně jako britský komentátor dění na Středním východě Robert Fisk a indický geo-politický komentátor a bývalý diplomat Bhadrakumar Melkulangara stojí vždy za přečtení. Jak se zdá, Escobar má dost dobré zdroje a pokud není úplně u pravdy, je blízko.

Podle Escobara, ačkoli původ pokusu o puč – nebo „pokus o puč“ – zůstává tajemný, z chaosu vychází to, že Erdogan připravuje geo-politický obrat turecké politiky, jenž může mít dalekosáhlé následky. Problémem tu není to, že se USA zabývají spiknutími. Je jimi vyplněna značná část zahraniční politiky USA – její temná, odvrácená strana. Problém je vydolovat skutečná spiknutí z těch falešných.

V tomto bodě jsou dvě protichůdná vysvětlení (pravděpodobně konkrétnější) toho, co se stalo. Dá se usuzovat, že celá tahle epizoda je něčím víc než jen operací „pod falešnou vlajkou“, již inicioval sám Erdogan, aby se zbavil vnitřních nepřátel, aby tak mohl provést posun v oblastní politice bez vnitřní opozice. Druhým vysvětlením je, že puč je dílem CIA (a tudíž Obamovy vlády), prováděným přes dobře financovaného tureckého muslima v politickém exilu ve Spojených státech, Fethullaha Gulema, který zosnoval puč proto, že Erdogan se vytrhl z role, již po něm chtěly Spojené státy (změna postoje k Sýrii, nesouhlas kolem Kurdů, eurasijský posun).

Je stále příliš brzy na to říci, který z těchto scénářů, ať už úplně nebo zčásti, je platný, a co se v těchto minulých dnech v Turecku stalo a proč. Co ale není až tolik diskutabilní je geopolitický posun, jehož se Erdogan pokouší dosáhnout, ačkoli to, co znamená pro vztahy Turecka se Spojenými státy a NATO, je stále ve hvězdách.

Podstatou Escobarova článku jsou následující body:

1. Že předběžný důkaz naznačuje, že puč byl částí několikaetapové operace, v níž měl Erdogan prsty – Escobar dává hodně příkladů takového podezření. Je obezřetný, když to NENAZÝVÁ otevřeně Erdoganem zosnovaným spiknutím, ačkoli důkaz, předložený v článku, s určitostí tolik napovídá. Ve své první popřevratové analýze (už 18. 7.) Melkulangara ukazuje zřejmě stejným směrem.
2. Escobar bagatelizuje roli Fetullaha Gulena, Obamovy vlády a CIA ve zinscenování puče, ačkoli ji nevylučuje. Myslí si, že kdyby Obamova vláda byla zapojena, bylo by to kvůli roztržce ve vládnoucí třídě mezi Obamovou vládou jako takovou a osou beltwayští neo-konzervativci / CIA (Beltway = místní název pro politický a společenský svět Washingtonu, D.C.; pozn. překl.), na níž různé složky globální mocenské struktury USA fakticky pracují proti sobě navzájem.

Zajímavá, a z místa, kde sedím, ne neuvěřitelná hypotéza.

To všechno naznačuje, že původ puče zůstane i nadále zahalený v šeru, ačkoli jeho následky začínají bez ohledu na to být zřetelnější – geo-politický posun v oblastní politické úloze Turecka, jež vyvolala napětí vůči Washingtonu a NATO – a už donutila Turecko vylepšit vztahy s Ruskem, Izraelem a Íránem. Otázka zůstává zatím nezodpovězená – nepatrný posun nebo co, co fakticky zatahuje Turecko do nových geo-politických vod.

Původní zdroje: https://robertjprince.net/2016/07/19/turkey-distancing-itself-from-the-u-s-nato-question-is-how-far/#more-13927
Bylo publikováno také na: Foreign Policy In Focus; The InterpreterReal Independent News and Film
Překlad: Vladimír Sedláček