Umíme vychovávat naše děti?

0
200

Autor: MUDr. Dagmar Wernerová

Naše děti – to jsou naše poklady, ano největší poklady, a tak na ně hleďme, rodiče i prarodiče.

Pečujeme o ně dle svých možností a schopností. Na nás záleží a také na společnosti, jaké podmínky vytvoříme dětem, k tomu, aby měli to, co potřebují a měli tak dobrý start
do života, aby byly veselé, šťastné, spokojené. Pak budeme i my s nimi spokojení. Vše hledejme u sebe a společnosti – obrazně řečeno. Není tomu jinak /kromě dědičných chorob/. Je třeba, aby se jim dostalo, co potřebují /nemyslím teď na jídlo – což je hlavní zájem mnoha žen – myslet si, že jen toto je potřeba/ – t. j. dostatek správných informací, lásky od bližních, dobrou komunikaci, z které je cítit radost, uznávání svobody dítěte /ne přísné rozkazy!!!/, kontakt s přírodou, kterou zastupují už léta domácí zvířátka pes a kočka /jsou komunikativní, oproti jiným zvířátkům./ Laskavé slovo, ne rozkazy /ne být zlý v hlase – to je projev slabosti člověka a děti těchto osob dávají energii takovému člověku a mělo by to být opačně/. Dnes se preferuje doma moc čisto /umývají se povrchy, ale to není to nejdůležitější … – chtějme to
od státu – p r a v d u – z hlediska hygienického – do politiky/ , ale narůstají alergie i bohužel “díky“ tomu, že po narození se tu nevyskytovali pes nebo kočka. Maličké děti snáze poslechnou, když se řekne – kočička to vidí, i si rády myjí ruce, protože pak zase budou moci někdy pohladit kočičku či pejska.

Vše je v nás, nehleďme na genetiku jako dnes a neporovnávejme s osudem příbuzných okolo /jsi …po tátovi/. „Hledejme“ vše u sebe nebo u společnosti, ve které žijeme /co a jak se chová dítě a co máme k tomu dále udělat, řešit/ . Žádná záporná slova nepoužíváme, event. jen mimo dosahu dítěte, aby to neslyšelo, jinak zpevňujeme v mozku omylem, co nemá dělat, aby to dělalo, říkáme, co má dítě udělat s tím, že tohle děláš dobře, ale uděláme tohle- finta/. Děti chválíme / co dělá, dělá dobře – finta – a uděláme tohle/. Pláče-li miminko, řešme záležitost – vždy to má logiku. Má hlad, žízeň, je mu teplo, zima, chce spát nebo není dostatečně unavené – fyzicky nebo psychicky, Učíme dítě i k samostatnosti. Dítě seznamujeme s části jeho těla, s prostředím, okolím. Když ho převlékáme a převinujeme, mluvíme na něj a říkáme „nožičky“, „ručičky“…, později „oči“…ukazujeme to i na sobě, „Kde je ruka?“ Z oblékání děláme hru. Pomáhej mamince, říkáme /nejmenší děti rády pomáhají/.Dítě chce veselo, radost.
Dítě neoblékáme těsně, aby krev proudila dobře do orgánů, do končetin.

Budeme-li „dělat“ věci správně, budeme mít „hotovo“ do 2- 3 let. Veďme dítě p o z i t i v n ě, nikoliv obráceně – neříkáme „on zlobí“, „on nejí“nad dítětem /jen když to neslyší – mimo dosah dítěte, jindy druhému dospělému/ Dítě neví, co je dobře, učí se, co se říká nad ním, tzn. Že se učí pak vlastně to, co nemá dělat. Dítěti dáváme p r o g r a m , jak se zmiňuji dříve.
Bohužel mohu říci, že mnozí lidé „žijí z problémů, které na dítěti vyrábějí“.

Babičky si někdy myslí, že stačí dětem uvařit jídlo a „cpát“ ho do dítěte, a supluje chybu matky či opačně. Dítě musí být unavené,aby spalo, aby mělo hlad. Když dítě nedostává dostatek podnětů, naštve se a odmítá jíst – vzniká vzdor a slovo „Ne“ se zvyšuje, někdy se i zmítá s pláčem na podlaze. Při jídle nemluvíme proto o jídle, neptáme se malého dítěte, jestli je to dobré apod. Jíst je pudová záležitost /dostane hlad a bude jíst/, zbytečně si dělají někdy matky starosti, když jednou dítě odmítne jídlo. U umělé výživy je třeba střídat barvy jídla /zelený špenát, červená mrkev apod./ i konzistenci.

Od narození mluvíme s dítětem jednoduchými větami, nikoliv složitě, aby dítě brzo porozumělo. Děti jsou velice chápavé, učí se rychle a opakováním činností.

Dítě učíme fyzikálním zákonům – padá dolů, pohyb nahoru – míč atd., papír trhá, zmačká, složí, voda teče, šplouchá… Když si dítě „užije“ padání hraček, nedovolme mu to již /řekneme ne ne ne/ a směřujeme dítě jinam – učíme ho jiné – např. ukážeme, že se hýbou větve na stromě.

Někdy zbytečně oddalujeme výchovu s tím, že si myslíme, že dítě je ještě malé. Dětem mnohdy opravdu nestačíme, zdají se nám, že s ním jsou problémy, ale jde o chytré zvídavé děti, jen jim nenabízíme dostatek podnětů k jejich vývoji, k rozvoji jejich schopností.
Odpočíváme i s miminky /když kojenec spí, nýbrž se snažíme také odpočívat/.

Dítě potřebuje vědět, že k někomu patří, chce cítit, že ho máme rádi, že jsme tu pro něho.
Dítě, i když ještě nemluví, vnímá svět, poslouchá zvuky, pozoruje svět.

Sourozenci jsou důležití pro dítě, učme starší, aby pomáhali mamince, malému sourozenci říkat říkánky nebo zpívat.

Dítě se snažíme „vtáhnout“ do naší hry /obrazně řečeno/, nikoliv obráceně. Dbáme však o svobodu dítěte a také ho někdy poslechneme. /U větších se zbytečně ptáme na výběr druhu zmrzliny/

Při vývoji je dobré se „držet“ tabulek přehledu aktivit dle věku – měsíce – v prvním roce zejména, využívat časopisů, pro maminky, chtít více informací od zdravotníků.

Dítě se nesnažíme posazovat, vodit za ruce – vzhledem k vývoji páteře. Dítě se samo posadí okolo 8. měsíce věku. Dítě nechť chodí samo po 1 roce nebo i po 13, 14 měsících, dříve je známkou, že matka ho nechala více fyzicky konat nikoliv posilovat o duševní rozvoj spjatý
s činností např. držet dítě na klíně a bouchat do stolu. Učíme např.„Paci- paci“, „Ukaž, jak jsi veliký?“

„Vše“ hledejme u sebe /a společnosti/, dítě nemá informace v mozku jako my /a my se snažíme „je mu tam dostat“, záporná slova se snažíme nepoužívat – dáváme dětem program po pochválení.

Nedělejme chyby okoukané z okolí. Některé maminky /a ostatní příbuzní – maminka kopíruje chování/ „žijí z energie dítěte“ a ne naopak – nevedou ho do života, ale srážejí ho dolů svým chováním a komunikací /dítě je jim zdrojem pro jejich důležitost/. Říkám tomu, že takové osoby žijí z problémů, které vytvářejí /je mnoho takových lidí a pozor na ně i jinak/.

V knihách hodně nalezneme k výchově, ale co tam nenalezneme je, že dávat dětem lásku je třeba, pěstovat v dětech lásku, dávat dětem radost, míst s dětmi empatii, myslet na rovnost nás všech – i s dětmi jako součást svobody /brát v potaz i svobodu dítěte, o které moc zatím nemluvíme, opomíjíme ji, umožňovat dětem kontakt s prarodiči, jinými bližními nebo lidmi
s pozitivními vlastnostmi, t. j. od kterých se mohou naučit dobré věci pro život/. Vyzdvihuji zde více význam vztahu od malička dítěte s prarodiči pro vznik vztahu a vazby na tyto osoby
pro budoucnost, t. j. i pro stáří prarodičů /budou potřebovat péči/. Vychováváme také vzorem /pečujeme-li o prarodiče my, pak jednou budou potomci také snadněji pečovat o nás/.

Mějme doma pejska, kočičku. Jsou velkým přínosem pro zdraví a výchovu dětí… Na to se dnes dost zapomíná. O tom více jindy. /Opírám se i o praktické závěry mého studia výchovy a chování dětí a dospělých./

hr

 

MUDr. Dagmar Wernerová
lékařský obor hygiena
dasaw@centrum.cz
tel. 220 940 969