Úvahy o mantře lidských práv

0
273

Autor: Merlín
Zdroj: Ostrov Janiky

zeman4Do 14. století byl v Čechách oficiálně národ vlastně jen synonymem pro šlechtu, t.j. pár stovek snad tisíc lidí, dnes je to dle tohoto vzoru pravděpodobně synonymum pro ty, kdo se ujali řízení záležitostí státu. Což jsou volení politici, placení novináři, lobisté a další na ně napojené skupiny, tedy všichni, kteří se v průzkumech důvěryhodnosti pohybují na úplných dnech žebříčků popularity. Dají se pro další shrnout pod název politické vrstvy. Tito lidé si navzájem čtou své projevy a úvodníky a tvoří zvláštní skupinu se specifickými zájmy hovořící svým vlastním jazykem. Mezi sebou se také navzájem popularizují a odměňují, např. si pro sebe pořádají soutěže o nejoblíbenějšího politika, o nejlepšího novináře, nejobjektivnější noviny atd. a recipročně si navzájem udílejí ceny.   

Politika se tím vším stává pro spoustu lidí nesrozumitelná, nečitelná, irelevantní a lidé postupně přestávají volit, protože nabývají pocitu, a po zkušenostech i smutné jistoty, že nejsou schopni nic ovlivnit, a tím, že volit jdou, většinou ani nic nezískají. Postupně – a nejen u nás – sledujeme pozvolný úpadek organizovaných stran s velkou základnou založených na ideologii. Jejich chování totiž žádný náboj pro politickou aktivitu občanů nevybuzuje, naopak všechny sociální mechanismy pro to potřebné velmi zdařile a také zhůvěřile eliminuje. Ta výše zmíněná vrstva hovořící dnes za národ a za národ se zřejmě považující nám předvádí olympiádu prostocviků v uhýbání a mlžení, neboť není ochotna v podstatě sdělit cokoliv, co voliči nechtějí slyšet. Pokud to někdo z nich sem tam udělá, je vzápětí seřván nejen rivaly, ale hlavně svými soustraníky a je na něho pohlíženo nadále jako na nespolehlivého. Bývá pak postupně odsunut na vedlejší kolej a pomalu mizí v nenávratnu z očí veřejnosti do propadliště. Dalším oblíbený úhybný manévr je schovat se za pojem „národní bezpečnost“ a tvářit se významně. Tito lidé se spoléhají na nestálost, nejednotnost a pasivitu veřejného mínění, s kterým ostatně do určité míry umí manipulovat skrze své nástroje mezi než massmédia neoddiskutovatelně patří. K centralizaci moci a zvyšování autorit ad hoc bez jakékoliv odpovědnosti k voličům se tenduje tak nějak dlouhodobě. Dnes se většina Čechů nejsnadnější identifikuje se svým národem přes úspěchy ve sportu, vědě a v dalších nepolitických oborech.

Češi jsou dlouhodobě pod tlakem silné masáže, a to od doby pobělohorské. Být nedůvěřivý k velkým slovům a proklamacím se díky lisu našeho národa – hnaném ve dvacátém století místy až do absurdních poloh – stalo asi součástí genetické paměti jednotlivců i národa. Poslední fázi takové masáže začal – a myslím i v dobré víře – Václav Havel. Tentokráte byla složena z pravdy, lásky, dobra kapajícího z nebe na všechny a mantry lidských práv. Píšu mantry, neboť z úst oné problematické výše zmíněné skupiny zní prostě a jednoduše nevěrohodně. Sám Václav Havel pak z mého pohledu bohužel neodolal pokušení moci a neodešel včas, což mělo být po rozdělení Československa nebo aspoň po dalším volebním období nejpozději. Mohl se tak vyhnout jak humanitárnímu bombardování, tak ostudné prezidentské volbě roku 1998. To, že nechal zadržet policií dva dny před rozhodující volbou prezidenta na toaletách českého parlamentu sice nepříjemného, slizkého, ale lidem zvoleného pana Sládka a tímto chybějícím hlasem si tak zajistil i nadále svůj prezidentský úřad, bylo bezprecendentní a pohoršující. S demokracií to už nemělo společného nic. Vůbec nic. A tak se mu podařilo dokonale zdevalvovat, co sám hlásal. Jako i jiným před ním a jistě i po něm.

Pseudoautority ad hoc, které se dle jeho vzoru snaží na tématu lidských práv „udělat“ nám rostou jak houby po dešti. Bohužel jsou povětšinou nejedlé už v období růstu. Samy by se měly zamyslet, proč jim to většina lidí prostě nevěří. Buď jim schází soudnost, nebo náhled chorobnosti.

Dovolím si zde uvést jeden příklad novináře bojujícího neohroženě za lidská práva aktuálně východních Ukrajinců. Alexandr Mitrofanov na svém twitteru 15.11. t.r.:

„A teď si představte, že se takoví lidé pouštějí do úvah o politice a samozřejmě všechno ví předem.“
https://www.facebook.com/video.php?v=743505602353292 …

​Jak si to mám přeložit? Že by neměli mít volební práva, že by jim měla stačit ta jím proklamovaná „lidská“?​ A která z nich? Můžou si svobodně zvolit pohlaví a změnit si ho? To je tedy vytrhne. Myslím, že by neměl veřejně dehonestovat a vystavovat lidské bytosti posměchu jen proto, že jsou. Že se nějak někde narodili. Je to urážlivé. Je to znehodnocující. Do této polohy položit lidi nebo skupiny lidí je velmi snadné a uměl to i bankovní úředník Henlein. A vlastně lépe.

Je zvláštní, že lidé kolem něho asi opravdu nechápou, proč jejich jiní spoluobčané zvolili p. Zemana za prezidenta. Nemohu mluvit za jiné, ale za sebe je mohu ujistit, že to bylo tou jejich naprosto přehnanou a extrémně odpuzující propagandou adorující knížete. Jeden můj kamarád, jinak konzervativně a pravicově smýšlející intelektuál a skalní volič strany lidové, mi vyprávěl, jak si po shlédnutí šotu zpívajících spisovatelů „Kníže k lidu blíže“ tento přehrál ještě pětkrát, protože mezitím musel nějak zpracovat nejprve nevěřícný údiv, posléze smršť negativních emocí, a jak se pak poprvé v životě urval a šel to hodit Zemanovi. Dodnes, když si na tu pějící hrůzu vzpomene, vyplaví se mu adrenalin. Mně ostatně taky. Dovedu si představit jiné prezidenty a nechtěla jsem pana Zemana původně volit /ale ani pana Schwarzenberga ne/. Normálně mě dohnali k tomu, abych šla volit a nikoliv jejich kandidáta. Skandováním hesel a zpěvem častušek. Engramy promluvily.

Hodně se taky hovoří o rozdělování společnosti. Nějak se mi nezdá, že by náš prezident byl v tom rozdělování občanů sám. Začal jen odpovídat prostředky, které jsou situačně někdy dost na hraně, na dlouhodobou štvavou kampaň vedenou proti němu – mnohdy velmi vulgárně – částí oněch politických vrstev. /Zase ty engramy, tentokrát na Silvestrovskou aféru Karla Čapka, pana Stříbrného, české nacisty atd./. Média jsou dnes možná významnější složkou volebního procesu než samy skomírající politické strany, ale určitě je nepovažuji za prostředek politické vlády. A když 4.11. tohoto roku zval americký velvyslanec na oběd naše „nezávislá“ média /dokladuji:

Tomas Prouza ‏@CZSecStateEU 4. 11. Discussing how to deal with the Russian propaganda with Under Secretary of State Rick @stengel. @USEmbassyPrague

Rick Stengel @stengel · 4. 11. Thank you for having me. MT @CZSecStateEU: Discussing how to deal with the Russian propaganda with U/S @stengel. @USEmbassyPrague

Rick Stengel @stengel · 4. 11.

Great visits to #TechCamp Prague and @RFERL – meeting with journalists & exchanging ideas on supporting free media./

​tak doufám, že je tímto prostředkem nechtěl učinit, neb sama o sobě opravdu v tom pravém smyslu slova vládnout nemohou. Ani se studenty ČVÚT to nezvládnou. Je mi líto, ale žádná vláda v Evropě od konce 20, století už nemůže vládnout jen s novináři proti lidu, byť by si to přála sebevíc. A vzhledem k jasné preferenci nepolitických symbolů jimi neoblíbeným prostým davem bych si být jimi dávala velký pozor, aby jimi nemilovaného Zemana pak na ně naštvaný dav nenahradil jimi nemilovaným ,,nepolitickým,, panem Babišem. Možná to k tomu jím vlastněná média a tedy i novináři směřují záměrně, ale o tom si dovolím u většiny z nich pochybovat. Větší a spletitější nadstavbou oplývají rozhodně dle mých osobních zkušeností krkavcovití, ti k tomu disponují ještě nezničenými instinkty a výtečnou intuicí.

Dovedete si ostatně představit, co by se strhlo, kdyby se totéž odehrálo na ruském velvyslanectví? Nebo na čínském? Jakoby ale jedna imperialistická velmoc bylo horší nebo lepší než jiná imperialistická velmoc. Jakoby bylo mezi nimi vůbec co vybírat.

Protože u nás neprobíhá politické rozhodování ještě zcela mimo sféru politiky, bude v budoucnu velká snaha proces voleb a z toho plynoucí následný dohled nad výkonnou mocí stále častěji obcházet. Nebo se dá sáhnout k možnosti ukrajinského typu: „demokraticky“ zvolený spasitel zachraňuje svůj lid a národ /v tomto případě složený z více národů a pronárodů/ a je posléze ratifikován regulérními volbami, které dají opticky prostor pro soutěž mezi kandidáty a pro opozici. Nechápu vůbec evropské tzv. liberály, kteří nám předvádí, že z toho ječí blahem. /Když navíc něco podobného předvedl už lépe Napoleon III. a všichni víme, jak to dopadlo./

Jaká budoucnost bude, nevím. Čtu dnes v různých článcích bohužel jen naděje a obavy a propagandistické bláboly všech zúčastněných stran – seriózní předpovědi nikoliv. Nebo spíše jsou pokusy o ně opomíjeny, protože se nikomu nehodí. Ovšem když si to pro sebe doma snažím racionálně seřadit, je dnes mnohem méně důvodů věřit v lepší budoucnost než bylo v roce 1989.