Už nám zase diktují, co si máme, případně nemáme myslet!

0
204

Autor: Jaroslav Bašta

Domnívám se, že pro všechny, kdo zažili rok 1968 a následnou normalizaci, zůstává svoboda slova tou nejdůležitější hodnotou, kterou vývoj po roce 1989 přinesl, píše Jaroslav Bašta..

Víme, že bez ní všechny ostatní demokratické principy jsou neplnohodnotné a stávají se svou vlastní karikaturou. Nástup digitálních médií a zejména internetu se zdál být zárukou toho, že svobodu slova, vyjadřování a myšlení již nemůže nic ohrozit, že cenzura se stala pojmem, který se vztahuje pouze k minulosti.

Události posledních let nám však ukazují, že politici a další osoby toužící manipulovat naším myšlením a ovlivňovat naše názory, jsou zase o krok napřed. Již se nesnaží omezovat přístup k prostředkům masové komunikace a zakazovat výroky, které odporují vládnoucí ideologii, protože našli účinnější řešení, když cenzuru úspěšně nahradili autocenzurou zvanou politická korektnost. A společnost přestala o některých věcech mluvit nikoliv ze strachu, ale proto, že se nechala přesvědčit, že je to neslušné, nevhodné a nekorektní.

Zdánlivě to nikdo nenařizuje, jde přece o takový obecný konsenzus, že se o některých věcech nemluví, některé termíny se nepoužívají, a ten, kdo by je užil, se tím projeví jako hrubián, fašista, nácek a má automaticky znemožněn přístup třeba do veřejnoprávní televize či do “slušných“ novin. A může to být třeba i prezident. Princip politické korektnosti se zahnízdil zejména ve veřejnoprávní televizi a rozhlase, kde umožňuje redaktorům, kteří sice překypují sebevědomím, zároveň však nejsou ani příliš inteligentní či vzdělaní, dokazovat dnes a denně svou nadřazenost nejen divákům a posluchačům, ale hlavně lidem, kteří si myslí, či dokonce dělají něco jiného, než se má.

Kouzlo politické korektnosti tkví v tom, že je zdánlivě apolitická. Odhalit ideologii jejích autorů však lze analýzou toho, o čem se nemá mluvit. Vycházím z obecného přesvědčení novinářů o tom, že co nebylo v televizi, se vlastně nestalo. Jde-li o historické události, tak na ty, o nichž Česká televize nemluvila, máme zapomenout.

Letos nebyla jediná zmínka o 15. březnu 1939, takže by nikoho nemělo překvapit, že nebylo připomenuto ani výročí Pražského povstání 5. 5. 1945. Když k tomu přidám tezi, že jsme v tom roce 1945 nebyli osvobozeni, ale dobyti Stalinovým Sovětským svazem a rozsáhlé zpravodajství o sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Norimberku, připadá mi, že Kavčí hory se v tomto ohledu staly duchovním skanzenem Druhé republiky. Jen ten plakát s textem „Zachvátí-li tě, zahyneš!“, na němž se rudý pařát se srpem a kladivem napřahuje na Pražský hrad, tam zatím ještě nemají.

Zbořil: Podle ČT a ČRo se lhát může, když jde o to mít pravdu s USA

Z tohoto úhlu pohledu by nás nemělo překvapit, jakým způsobem informují o migrační krizi a občanské válce na Ukrajině. Teze jsou v těchto případech odjinud, nejspíš z Bruselu, abych redaktorům ČT nepodsouval přílišnou iniciativu. Dají se shrnout do několika bodů:

Migrace je věc veskrze pozitivní a prospěšná a nelze ji spojovat s nebezpečím terorismu. Politické síly, které s ní nesouhlasí, jsou xenofobní, islamofobní, koketují s fašismem a nejspíš jsou placeny Putinovým Ruskem. Na Ukrajině (stejně jako v Turecku) neprobíhá občanská válka, nýbrž protiteroristická operace proti invazi ruské armády. Teroristické útoky v západní Evropě nelze spojovat s islamismem (proto výkřiky „Alláhu akbar“ se v ČT řádně překládají do češtiny jako „Bůh je veliký“, aby snad diváky nenapadlo, že se sebevražedně odpálili islamisté).

Hodně mi to připomíná televizi a noviny v době normalizace, kdy se také o některých událostech nesmělo informovat buď vůbec, nebo jen ze správného ideologického pohledu. Třeba o zločinech, které páchají migranti v Německu se mluví stejně jako kdysi u nás o zločinech příslušníků Střední skupiny sovětských vojsk – také se tají. (Trochu mě to mate – jde o migraci nebo okupaci jako tenkrát?)

Chtěl bych se ještě vrátit k politické korektnosti a nástupu nové totality. Někdo se nás snaží přesvědčit, že se o některých událostech nemá mluvit. Když to přesto uděláte, zjišťujete, že jste označen za agenta Kremlu, ne-li za něco ještě horšího. A vrátila se možnost trestního stíhání za verbální trestné činy. Samozřejmě jen za některé, protože takto lze nejlépe dokázat, které ideje jsou povolené a které nikoliv, a že před zákonem si tím pádem nejsme rovni. Proto se ve společnosti šíří stavy úzkosti hraničící až s paranoiou. Vyplývá to z podvědomého zjištění, že totalita, o niž jsme si mysleli, že teprve klepe na dveře, už sedí v našem křesle v obývacím pokoji a zase nám diktuje, co si máme, případně nemáme myslet.

Obávám se, že pro naši budoucnost to nevěstí nic dobrého.

Zdroj článku: Rukojmí cz.