Už nikdy!,, zaznělo po roce 1989

0
36

Autor: Ludmila Nedělková – kandidátka do Senátu za Prahu 10

Jak snadné se zdálo po tzv. „revoluci“ a euforii s ní spojenou reagovat a zatracovat vše, co bylo spojené s dřívějším režimem a dobou. Škola a výuka byla špatná, zbytečný dryl, přísnost kantorů, příliš pevný řád, učivo na nic, údajně nepravdivá výuka, především historie. Muselo se pracovat, což všichni zavrhovali, jako největší ,,buzeraci,, a přitom i tehdy se dalo nepracovat a „šikovní“ lidé v v tom uměli chodit, vždyť vzpomeňme na ženy nejstaršího řemesla a veksláky.

A největší protiargument proti době minulé době – otřepaná otázka fronty na banány a mandarinky a tzv. podpultový prodej. To vše poslouchají naše děti a jejich dotaz typu :, „Mami, a měli jste, když tu byla ta hrozná doba kolo a auta ? A co stromeček o vánocích a dárky? V obchodech nic nebylo, tak co jste dostávali, vy chudáci!“

Okamžitě jsem si vybavila náš krásný, zářivý smrček a pod ním spousta dárečků, na které jsme se společně se sestrou velice těšily. Na rubikovu kostku, céčka průhledná, disko opasky, plakáty zpěváků a herců, LP desky. A nemluvím o tom, když se našim podařilo sehnat bony. Pak jsme dostaly i řasenku, rifle, parfém, čokoládu Aero, nebo Kinder vajíčko z Tuzexu. Dnes děti nemají čím ve školce, nebo škole oslnit své spolužáky. Všichni mají vše naprosto stejné a liší se to pouze cenou zboží.

Stejně pokud je doma PC, není nic jiného zapotřebí a na nic jiného nezbývá čas. Tento nesmyslný lapač volna a zájmu našich potomků jim neumožní jít ani hrát si ven. Mládež sedí u sociálních sítí, posílají si fotky, čím bizarnější, někdy i hraničící s lehkým pornem, tím lepší. Hodnotí své výtvory a výroky tzv. „laiky“, neboli usměvajícími se smailíky, nebo naopak mračícími se, při nesouhlasu. Někdy padají i vulgarity, nebo kyber šikana, což může vést u oběti těchto výdobytků naší doby až k sebevraždě.

Říkám si, jak jsem šťastná, že za „nás“ nic podobného neexistovalo. A jsem ráda, že jsem neměla dva tisíce imaginárních přátel na fb, ale pár kámošů z masa a kostí, se kterými jsme si venku hráli, jezdili na kole, či lezli na stromy. Největším trestem pro nás bylo, dostat „zaracha“.

Další výčitkou doby minulé bylo, že se nemohlo cestovat, pouze na devizový příslib. Když se mohlo vyjet, tak do Bulharska, Rumunska, východního Německa, na Rujánu, nebo k Balatonu. Mezi námi, klidně bych občanům vycestovat i za hranice „vysněného Eldoráda“ , tedy na západ povolila. Každý přeci nebyl takový dobrodruh a egoista, kterému nevadilo ,, venku,, zůstat a nechat doma staré, nemohoucí rodiče, mnohdy i děti. A pak jsem si jista, že i kdyby o tom slušný a zodpovědný člověk přemýšlel, pochvíli pobytu by zjistil, že v zemi „zaslíbené“ nikomu pečené holubi do úst nelétají, nic není zadarmo a že hold zdravotní a sociální systém nefunguje, jako doma, kdy s receptem za korunu jsme si nesli tašku plnou léčiv. A pak ani po zemi se válející bezdomovci se za bývalého režimu po ulicích nevyskytovali, ale v kapitalistickém světě již tito občané před rokem 1989 byli.

Podívejme dnes po 27 letech poté, je u českých klientů cestovních kanceláří jedním z nejvyhledávanějších destinací dovolených opět, světe div se Bulharsko. Kam se ti, co se bili v prsa, že už ani náhodou tam nevkročí a tato lokalita vzbuzovala úsměv, posměch a ironii, dnes tam opakovaně vyráží.

Velmi podobný osud měla i česká kinematografie. Těsně po roce 1989 padala silná slova typu „Sláva, už se nebudeme muset dívat v televizi na komoušský škváry, jako je Žena za pultem, Muž na radnici, Inženýrská odysea, Jakub sklář, Malý pitaval z velkého města, nebo tolik diskutovaných 30 případů majora Zemana“. A vidíte kolikrát jsme od té doby právě jmenované seriály měli možnost díky velké sledovanosti shlédnout! Zvláštní je, že je viděly i mé děti a nic proti nenamítaly a filmy jako Discopříběh, Bony a klid, Kamarád do deště, Láska z pasáže či Vítr v kapse, patří mezi jejich oblíbené. Mezi námi české komedie, pohádky a mnohé filmy patří mezi naprosté klasiky, bez kterých si vánoce, silvestra a dobu prázdnin už ani neumíme představit.

Podle mého ať je to, či bylo, jak je to, v každé době by slušní a rozumní lidé měli mít v sobě pokoru, rozum a méně siláckých řečí a měli by si uvědomit, že nikdy nevíme, kam nás doba zanese, jak se kola dějin doma i ve světě otočí a abychom po x letech nepůsobili trapně a nebylo nám za sebe stydno. A to právě před našimi dětmi, kteří si toho hodně pamatují a velmi rychle a tvrdě soudí, nás rodiče především.