V čem se Donald Trump podobá Vladimiru Putinovi….

0
13

Autor: Jaroslav Bašta

Vladimír PutinStalo se mi to při inauguraci nového amerického prezidenta, když jsem naslouchal, jak hodlá splnit své předvolební sliby, pozoroval, jakými lidmi se obklopil, a co to bude znamenat pro budoucnost USA a vlastně celého světa. Pak mě náhle napadlo, že tohle všechno již znám od roku 2000, když jsem přijel do Moskvy jako velvyslanec a sledoval první politické kroky nového prezidenta.

Ruská federace od roku 2000 po nástupu Vladimíra Putina se postupně začala výrazně odlišovat od všech ostatních zemí západního civilizačního okruhu svým důrazem na státnost. Mám pocit, že jednoslovné označení stoupenců tohoto politického směru „gosudarstvěnici“ existuje jenom v ruštině. Doplňuje ho termín „silovici“, také v této podobě převzatý do řady dalších jazyků. Opravdu se většinou jednalo o představitele silových rezortů (obrany, vnitra, tajných služeb) a zastánců existence silného státu. Ti všichni tvořili jádro nové politické garnitury, která tenkrát přišla s novým prezidentem Ruské federace.

Prvním veřejným slibem Vladimíra Putina bylo, že zastaví rozpad federace a vrátí Rusku jeho dřívější velikost, tedy navrátí své zemi ztracené postavení velmoci. Upřesnil tehdy v březnu 2001, že na to bude potřebovat 13 let. A jak slíbil, tak také v rámci možností konal.

V loňském roce vyhrál prezidentské volby v USA republikán Donald Trump s heslem „Make America Great Again“ (Učiním Ameriku znovu velkou) a America First. V průběhu volební kampaně i po svém vítězství se obklopil lidmi, jejichž většina by v ruském prostředí byla označena za siloviky – bývalí generálové s bojovými zkušenostmi, o nichž mnohé říkají jejich přezdívky (např. Šílený pes), bývalí ředitelé či důstojníci zpravodajských služeb. Hlavním programem nové vlády bude ekonomická a politická konzolidace země, v níž bude klíčovou roli hrát obnova zanedbané infrastruktury. Na ní by měla navázat realistická zahraniční politika. Zdá se, že USA zvolily stejný typ budoucího politického směřování jako před 16 lety RF.

McCain vyzval Trumpa, aby se choval k Rusku jako Reagan

Obávám se, že důvody, proč se dvě tak diametrálně odlišné země vydaly na velmi podobnou změnu své vnitřní a zahraniční politiky, jsou velmi podobné. Donutila je k tomu mnohostranná a dlouhodobá vnitřní krize.

Ruská federace se po roce 1991 stala největší laboratoří praktické aplikace liberální ekonomické politiky ze strany MMF a SB. To spolu s právním nihilismem doprovázejícím divokou privatizaci vedlo k největšímu známému ekonomickému propadu nezpůsobenému válkou v rámci jednoho státu v moderní historii světa. Narůstající separatismus ohrožoval samu existenci ruské státnosti a náprava přišla shora, dokonce zásluhou prezidenta Jelcina, který nesl značnou část viny za krizový stav.

Noví vládci, oligarchové, ještě nebyli dostatečně etablovaní, takže je nastupující politická garnitura gosudarstvěniků a siloviků částečně odstavila od politické moci. Dlouhodobě stabilní vysoké ceny ropy umožnily budování státu a obnovu jeho obranyschopnosti financovat. Podařilo se úspěšně vyřešit i otázku předávání prezidentské funkce, a to reminiscencí na dynastii adoptivních římských císařů (posloupnost Jelcin – Putin – Medvěděv – Putin), takže zůstala zachována možnost dlouhodobého strategického plánování. S jeho výsledky je Západ (ke své nelibosti) konfrontován poslední tři roky. Hospodářské sankce donutily Rusko soustředit se na transformaci ekonomiky a rozvoj infrastruktury.

Spojené státy, které se na konci Studené války ocitly na vrcholu vojenské, politické, ekonomické i duchovní moci, se staly obětí vlastního úspěchu. Příliš se soustředily na expanzi ve světě a přestaly se starat o vlastní ekonomiku a rozvoj infrastruktury. Globalizace, která se zdánlivě tvářila jako amerikanizace světa, zbavila světovou mocnost milionů pracovních míst, rozevřela nůžky mezi bohatými a chudými nebývalým způsobem, oslabila lidské zdroje. Pak od roku 2001 přišla válka proti teroru, která trvá už 16 let. Ta urychlila vnější zadlužování, zatímco vnitřní dluh zvyšovala postupující pauperizace střední třídy a neustále se rozšiřující finanční podpora menšin. Součástí těchto trendů se stala tolerance přistěhovalectví, včetně nelegálního.

Všechny tyto negativní tendence se opíraly o ultraliberální ideologii neokonzervativců, kteří cílevědomě eliminovali některé důležité funkce státu a nahrazovali je zejména v obraně a bezpečnosti soukromými firmami, což logicky vedlo také k tomu, že žádná válka nebyla dovedena do vítězného konce (viz nejdelší konflikt v historii USA v Afganistánu). Žoldnéři jen neradi války ukončují, protože válka je živí. Navíc mi připadá, že neokonzervativci a politici z Republikánské i Demokratické strany s nimi spojení jsou přesvědčeni, že z válek a chaosu se nakonec zrodí nový lepší svět. Pro pochopení krizového vývoje na Blízkém a Středním Východě a Severní Africe je asi důležité, že stejný názor na konflikt mají také Saúdové a ostatní islamisté.

Krizi zhoršilo i to, že posledních šestnáct let stáli v čele Spojených států dva nejslabší prezidenti v jejich historii – G. W. Bush a B. H. Obama. Z tohoto důvodu se zdá kandidatura a zvolení velmi netradičního typu politika, kterým D. J. Trump nepochybně je, podobným dějinným zvratem jako bylo objevení se fenomenu Putin v roce 2000 v Rusku. To však plně ukáže teprve budoucnost.

Donald Trump: Inaugurační projev

Zatím lze očekávat, že se změní priority zahraniční politiky Spojených států přinejmenším v tom, že budou více brát v potaz skutečnou sílu a možnosti této supervelmoci, tedy její neschopnost řešit nejzávažnější problémy současného světa (nešíření jaderných zbraní, boj proti terorismu) bez spolupráce s Ruskem, Čínou a dalšími zeměmi. To, že za ozbrojené složky budou odpovídat bývalí generálové s válečnými zkušenostmi, možná učiní náš svět o něco bezpečnějším. Nejspíše nebudou tak bojechtiví a neobratní jako jejich předchůdci. Totéž platí pro ostatní silové rezorty.

Již dnes je zřejmé, že deklarovaná nová zahraniční politika D. J. Trumpa zásadním způsobem zasáhne také Evropskou unii, což znamená, že ta se bude muset přizpůsobit změněným podmínkám, začít se stavět na vlastní nohy v obraně a bezpečnosti a postupně řešit žhavé i zamrzlé konflikty na své periferii, které ji stále více ohrožují. Neobejde se to bez politických otřesů a masivní výměny politických elit.

Nová generace evropských politiků si asi na počátku vyslouží pejorativní název antisystémových rebelů, protože se přestanou snažit o utopické budování nefunkčního a nedemokratického nadstátu, neboť jejich prvním úkolem bude obnova národní a evropské suverenity. Nejen z bezpečnostních, ale především ze sociálních důvodů. Vývoj posledních let jasně ukázal, že sociální funkce může plnit pouze národní stát, globalizace má jiné cíle a priority. Čeká nás tedy nákladné obnovení bezpečnostní dimenze jednotlivých členských zemí a demokratická reforma Evropské unie.

Důsledky nezvládnuté migrace, robotizace, stárnutí populace a přechod na nový typ ekonomiky si to vynutí. Bude-li americká zahraniční politika skutečně tak realistická, jak naznačují slova nového prezidenta a výběr jeho spolupracovníků, můžeme poměrně brzy očekávat dramatickou změnu vztahu Evropské unie vůči Ruské federaci. Politiku sankcí a příprav na vojenskou konfrontaci by mohla nahradit snaha o mírovou koexistenci, spojená s odstraněním nebezpečných ohnisek konfliktů ve východní Evropě, na Kavkaze, ve Středomoří, v severní Africe a konečně i na Středním Východě.

Zdroj: Euserver.cz