V Česku přibývají zoufalí lidé. Proberme se, jinak nás to zabije!

0
44

Autor: Petr Honzejk

bezdomovci v haleLevice by se měla probrat z iluze, že její milovaný „sociální stát“ funguje. Jak potvrdil aktuální výzkum, pro pád do sociálního bahna v Česku stačí, když je člověk jakkoliv znevýhodněný. Můžete být méně nebo nevhodně vzdělaní či nemocní a je zle. Nebo můžete být jen staří.

Za šest let se v Česku zdvojnásobil počet míst, kde žijí lidé v zoufalé, bezvýchodné životní situaci. Dalo by se samozřejmě korektním jazykem napsat, že jde o „sociálně vyloučené lokality“, ale tahle útěšná terminologie je jen dalším prostředkem, jak problém odložit stranou, umenšit ho, sterilizovat. To, o co jde, je špína, smrad, chlast, násilí, lichva, nemožnost najít práci a dovolit si normální věci, jako je slušné vzdělání pro vlastní děti nebo dovolená. V šesti stech místech po celé zemi tak žije, či lépe řečeno ve vegetativním stavu nepříliš podobnému lidskému bytí přežívá 115 tisíc bytostí. A den ode dne jich přibývá.

Slušná společnost se pozná podle toho, že se dokáže postarat o nejslabší. Ta naše o sobě ráda tvrdí, že to dělá. Levice mluví o sociálním státu, pravice o výchově k odpovědnosti, firmy se předhánějí, aby se vědělo o projektech „social responsibility“. Ve skutečnosti, a přes upřímné úsilí jednotlivců, jsou to globálně vzato jen řeči. Máme obří sociální výdaje, množství politik, expertů, univerzitních studií, agentur, kampaní, dárcovských fór, dojímáme se nad vlastní empatií, ale lidí, kteří jsou v bahně beznaděje, z něhož si sami nepomohou, stále přibývá. I když si namlouváme, že je naše společnost slušná, je jen rafinovaně alibistická. Nešťastníky, kteří přepadnou přes sociální palubu, nakonec dokážeme maximálně spočítat. Pomoct jim neumíme. Ale spíš ani nechceme.

Příklady? Cynický byznys s chudobou v podobě zavšivených a předražených ubytoven se v Česku sice omezil, ale jede dál. Exekucí předloni ubylo, ale loni se stroj na finanční likvidaci celých rodin opět rozjel. České ministerstvo školství za podpory prezidenta Miloše Zemana preferuje segregaci znevýhodněných dětí, a pracuje tak na utemování celých komunit v beznaději. Starostové plédují za znovuzavedení takzvaného domovského práva, což ve skutečnosti není nic jiného než právo obcí vyhánět chudé lidi, s nimiž jsou problémy, ze svého území. Napříč Českem zní ozvěna legendárního výroku vsetínského starosty a senátora KDU-ČSL Jiřího Čunka: „Já čistím společnost od vředů.“ Ano, čistota především. Kde už jsme to jenom slyšeli.

Už dávno nejde jen o Romy. Jak potvrdil aktuální výzkum, pro pád do sociálního bahna v Česku stačí, když je člověk jakkoliv znevýhodněný. Můžete být méně nebo nevhodně vzdělaní či nemocní a je zle. Nebo můžete být jen staří. Zastoupení seniorů, o které se nikdo, ani vzývaný sociální stát, nepostará, v našich houstnoucích ghettech roste.

Je třeba říct na rovinu, že být starý je v Česku vážný handicap. Jen namátkou: pokud je vám přes 65 let a nemáte protekci, nevezmou vás bez problémů ani do standardní psychiatrické nemocniční péče. Nedávno jsem osobně slyšel od lékařky větu: „No můžeme je maximálně dát na ty geronty.“ A to je ještě lepší případ. Jako senior se můžete dostat do situace, kdy před vámi bude jen osamělé umírání v zoufalství a nouzi.

V Česku je zkrátka stále víc lidí vylučováno ze hry, přestože by mohli být pro společnost užiteční, nebo navzdory tomu, že užiteční celí život byli a zaslouží si respekt a zachování důstojnosti. Společnost k nim nemá ohledy. Jak takovou společnost nazvat jinak než bezohlednou?

Prý nejsou zdroje. Nesmysl. Namátkou – proč neustále dostávají skoro čtyři miliony lidí od státu každý rok dárky až 2000 korun k takzvanému stavebnímu spoření, které se dá nakonec, s prominutím, prochlastat, aniž by tomu cokoliv bránilo? V roce 2014 to bylo skoro pět miliard korun. Další příklady futrování peněz daňových poplatníků tam, kde není ani potřeba, natožpak nouze, si může každý doplnit dle svých zkušeností.

Zpráva o českých ghettech a nárůstu bezvýchodné chudoby varuje. Levice by se měla probrat z iluze, že její milovaný „sociální stát“ funguje. Pro ty, kteří to potřebují nejvíc, nedělá v praxi skoro nic. Kavárenské řeči nestačí. Pravice by měla zcela pragmaticky zreflektovat, jestli se nárůst chudoby nemůže nakonec nepříjemně dotknout i jejích materiálně dokonale zajištěných voličů. Jistě nechceme dospět do situace, kdy se bude muset každý slušně situovaný člověk opevňovat proti útokům chudáků, kterým nikdo předtím nepomohl. A promyslet by to měl i Andrej Babiš. I když tvrdí, že není politik, tohle JE politika, před kterou neuteče.

Neuteče před ní nakonec nikdo z nás. Můžeme se dlouho všemožně schovávat za různé papíry, koncepce a namlouvat si, že vlastně o nic moc nejde nebo že sice o něco jde, ale tak nějak to přejde. Nepřejde. Nerovnost šancí a perspektiv roste, je třeba ji řešit. Dohoní každého z nás, ať cítíme levicově, pravicově nebo vůbec nijak. A rychlost, s jakou se problém chudoby a ghett zvětšuje, nás ujišťuje, že to bude ještě za našich životů. To, co se děje, jsme jistým způsobem my. Teď možná ještě jen metafyzicky. Ale brzy už zcela fyzicky, bohužel.

Zdroj: Nová Republika
Originál zdroj: Hospodářské noviny