Ve člunech nejsou ti správní

0
554

Autor: Eugene McCartan – generální tajemník KS Irska

osmosobKrize kapitalistického ekonomického systému nepřestává narůstat, a uvalení celních tarifů Spojenými státy na dovoz oceli je jen dalším příznakem této prohlubující se krize.

Reakce liberálních vládnoucích kruhů v Evropské unii zřetelně ukazuje její slabost vůči dominantní ekonomické, vojenské a politické úloze USA.

Pracujícím bylo řečeno, že náš svět je teď ovládaný „systémem, založeným na pravidlech“; že právě proto jsme potřebovali dohody TTIP a CETA, k utužení tohoto systému. Jak se krize prohlubuje, nespolehlivá strategie volného obchodu se dostává pod tlak a státy se vracejí k soutěživým, konkurenčním ekonomickým opatřením, jako jsou ochranné celní tarify.

Není to až tak úplně kvůli nevyzpytatelnému Trumpovi, ať už je jakkoli náladový. Napětí mezi EU a Spojenými státy je zjevné a spojenectví je pod tlakem. Trumpova činnost měla zrušit pravidla, protože nevyhovovala zájmům významné části amerického kapitálu. Byli jsme po celá desetiletí vedeni k tomu, abychom věřili v globalizaci, neo-liberalismus, „na pravidlech založené systémy“; a většina liberální levice se zásobila tímto jazykem a strategií, neschopna vidět, co to doopravdy je: strategie ke kontrole světových trhů a zdrojů, k ochraně zisků nadnárodních společností.

Spojené státy jsou pořád globální imperiální mocností – ekonomicky, vojensky a proto i politicky. Uvalení cel na pár motocyklů Evropskou unií je spíše odrazem její vlastní slabosti. Její chvilkovou reakcí bylo volání po větší centralizaci a koncentraci moci v unijních institucích, protože potřebuje být schopna se uplatňovat a bránit a šířit své zájmy a dokonce oponovat globální strategii Spojených států. Proto ta potřeba více centralizovat rozhodování o ekonomické a rozpočtové strategii.

To také vysvětluje růst militarizace samotné EU a tlak na větší národní výdaje na zbrojení, budování nezávislých unijních vojenských struktur a schopností.

Současný střet není následkem činnosti výstředního jednotlivce, ale spíše skutečných ekonomických sil, které jsou ve hře, vyjádřené v celní válce. Pracující musí mít na paměti, že Spojené státy ani EU nemají problém s uvalením obchodních i jiných omezení vůči zemím, ve kterých si chtějí vynutit změnu politického a ekonomického režimu a poddajnost, jako je Rusko, Kuba a Venezuela. Celní tarify jsou prostě ekonomické zbraně k dosažení strategických cílů.

Rychlý růst Číny, ekonomický i politický, představuje pro západní imperiální mocnosti velké výzvy. Současné napětí odráží boj za ziskovost a monopolizaci. To může vést jen ke většímu globálnímu soupeření mezi dvěma hlavními imperiálními mocenskými bloky, Spojenými státy a Evropskou unií, o kontrolu a vliv na globální území a zdroje.

Za kapitalismu se neděje nic, co by nebylo hnané ziskem a shromažďováním a soustřeďováním bohatství.

V době zrušení Sovětského svazu marxistická teorie očekávala nárůst soupeření a soutěžení mezi imperiálními zeměmi a bloky. Existenční nutnost oponovat socialismu nutila imperiální mocnosti odložit stranou své vlastní mezi-imperiální rozkoly a soupeření, aby mohly sestavit jednotnou frontu proti Sovětskému svazu. Je zajímavé, a poněkud překvapivé, že tato jednota vydržela téměř třicet let, až to roku 1991; mohla by se ale nakonec roztříštit pod tlakem vytrvalé ekonomické krize a stagnace.

Kdyby se to podařilo, vznikne tak mnohem nebezpečnější svět, s nárůstem otevřeného soupeření mezi bloky obklopujícími Spojené státy, Evropskou unii, Rusko a Čínu. Časem i africký blok může přerůst v mocnost – i když destrukce způsobená západním imperialismem je zde tak velká, že se jakýkoli takový vývoj zdá být na hony vzdálený.

Války na Středním východě a v severní Africe ukazují, že ekonomické soupeření a honba za sférami vlivu mají potenciál přinést národům světa nové hrůzy a katastrofy. EU je vystavena tomu, co nazývá spoustou „ilegálních ekonomických migrantů“; ta na oplátku vyprovokovala reakci u významné části pracujících v členských státech EU.

Merkelová chtěla zachovat otevřené hranice a vpustit všechny migranty do EU. Právě to vyžadují zájmy německých i dalších monopolů: ty potřebují trvalý příliv levné pracovní síly. Stejně jako ostatní členské státy EU čelí dlouhodobému významnému problému, pokud jde o růst nebo stagnaci počtu obyvatel. Všeobecným trendem je klesající míra porodnosti u původního obyvatelstva, a migranti jsou potřeba, aby zaplnili určité oblasti ekonomické činnosti. To vytvořilo vnitřní ekonomické tlaky a vyvolalo naprostou deregulaci podnikatelského prostředí, s cenovým dumpingem a pádem mezd a podmínek, uvnitř celé EU, což zvedlo politickou a kulturní reakci v zemích EU, což je podhoubí pro rasistické a neo-fašistické síly, záložní armádu kapitálu.

EU tyto síly využívá ke svým vlastním cílům a jako záminku k další koncentraci moci, zatímco pracující po celé EU zakoušejí neutuchající útoky národních vlád – řízené a vedené povinnostmi a závazky, vyplývajícími ze smluv EU – na společenské a ekonomické vymoženosti, dosažené za mnoho desetiletí. Jejich zraky se zaměřily na vidění migrantů, nikoli samotného systému, coby problému. Někteří začali vidět coby zdroj svých problémů skutečně EU nebo aspekty EU, zatímco další tento terč stále ještě nevidí. EU je silně úspěšná v téhle strategii nesprávného zaměření pracujících, stejně jako při využívání situace, kdy tisíce lidí prchají před válkami, jež na ně po celém Středním východě přivolaly Spojené státy a Evropská unie se svými spojenci.

Ti dosud úspěšně zastírají dopad politiky EU vnucovaný africkým zemím a národům skrze „smlouvy o evropském partnerství“. Ve Spojených státech pracující vidí jen ilegální ekonomické migranty z Mexika a Střední Ameriky – nikoli dopad Severoamerické smlouvy o volném obchodu (North American Free Trade Agreement; NAFTA) na americké pracující a na dělníky, rolníky a chudé jižně od hranic.

Ani nerozeznávají úlohu, již hrají americké monopoly, jež přenesly výrobu do Mexika, založily továrny fungující díky otrockým mzdám a otřesným a nebezpečným pracovním podmínkám, zatímco imperialistické síly unikají bez trestu.

Když se podíváme na obchodní praktiky EU pro Afriku, vynoří se následující obraz. Afrika je bohatá na suroviny: zlato, platinu, diamanty, uran, tantal, měď, ropu, zemní plyn, kvalitní dřevo, kakao, kávu a mnohé další. Tyto zdroje byly vždy přímo kontrolovány a těženy starými evropskými koloniálními mocnostmi a pomocí krutého útlaku; dnes tento stav závislosti zajišťuje evropský neo-kolonialismus ve spolupráci s africkou elitou u moci na místní úrovni.

Postavili málo placenou místní pracovní sílu, a EU kontroluje vnitřní trhy i jejich mezinárodní trhy, s vytvářením různých vrstev a úrovní závislosti. EU požaduje otevřený přísun svého zboží a služeb a při tom restrukturalizuje místní ekonomiku, zpracovatelství i zemědělství, aby si je tak podřídila svým vlastním potřebám.

Odhaduje se, že kolem stovky firem zapsaných na Londýnské burze – britských i jiných – těží nerostné suroviny ve třiceti sedmi sub-saharských afrických zemích, v hodnotě přes 1 000 mld. $.

Francie kontroluje měnový systém čtrnácti bývalých afrických kolonií pomocí CFA franku (původně iniciály pro „French African Colonies“ [Francouzské Africké Kolonie], teď recyklovaných na „African Financial Community“ [Africké finanční společenství]).

K zachování parity s eurem má těchto čtrnáct afrických zemí za povinnost platit francouzské státní kase polovinu svých měnových rezerv. Na Pobřeží slonoviny francouzské firmy kontrolují větší část obchodu s kakaem, jehož je Pobřeží slonoviny hlavním světovým producentem; malým místním pěstitelům je ponecháno necelých 5 procent hodnoty konečného produktu, což mnohé z nich nutí žít v hluboké chudobě. Pomoc z EU čítá víc než polovinu její pomoci globální.

V roce 2016 Evropská unie a její členské státy Africe poskytly 21 mld. € na rozvojovou pomoc.

  •  Společnosti EU v roce 2015 investovaly v Africe 32 mld. €.
  • 3,35 mld. € bylo přiděleno Evropskému fondu pro udržitelný rozvoj na africkém kontinentu.
  • V sub-saharské Africe operuje sedm civilních a vojenských misí EU.

Západní sdělovací prostředky (včetně irských) a některé pomoc poskytující organizace ignorují skutečný dopad neo-kolonialismu na africký lid. Africké země jsou popisovány jako korupční (mnohé jsou, ale kdo ke korumpuje, a kdo z toho má prospěch?) nebo jsou ekonomicky špatně řízené a existují čistě díky zahraničním subvencím. Skutečný obraz je, že africké země platí cizím zemím ročně čisté pokuty ve výši kolem 58 mld. $. Společenské dopady jsou zničující.

V sub-saharské Africe, kde je víc než miliarda obyvatel, z nichž 60 procent jsou děti a mladí lidé do věku 24 let, žije kolem dvou třetin lidí v chudobě, přibližně 40 procent z nich – nějakých 400 milionů lidí – pak v extrémní bídě.

Taková je skutečnost stávající politiky EU ve vztahu k Africe – nikoli uhlazené public relations, styky s veřejností, jak roztrušuje Brusel a polykají liberálové a většina levice.
Příval lidí z jihu je přímým výsledkem dvou vzájemně propojených faktorů: válek a ekonomického neo-kolonialismu. Teď zuřící četné války jsou výsledkem imperialistického usilování o ovládnutí zdrojů, území a lidu. Tam, kde si EU zajistila v Africe politicky servilní národní vládnoucí elitu, využila obchod ke stržení místních bariér, uchopení kontroly a ovládání místních ekonomik a co je nejdůležitější, přírodních zdrojů.

Místní elita slízla část těchto štědrých darů a upíchla je na účty ve švýcarských bankách, čímž ji učinila dostupnou k dalším spekulacím globálních finančních domů nebo ji zapojila do majetkových spekulací v Londýně, Paříži i jinde.

Miliony lidí, vyhnaných přímo následkem politiky a praktik imperialismu v Africe, Asii a na Středním východě, jsou převážně soustředěny ve svých vlastních či sousedních zemích. S menšinou, jež se vydává na Západ ve snaze hledat bezpečnější a lepší život pro sebe a pro své děti, je zacházeno s opovržením a krutostmi. Poselstvím je: „Nechceme vás tady.“ EU se pustila do drsných vylučovacích praktik, jež by její vlastní liberální elita odsoudila coby rasistické, populistické a protipřistěhovalecké, kdyby je provozoval Trumpův režim.
Představte si, že by imperialistická vláda ve Washingtonu zaplatila miliardy dolarů Mexiku na zastavení toku migrantů, navrhla zřízení detenčních středisek pro migranty ve středoamerických zemích jižně od svých hranic, odháněla čluny, pokoušející se přistát v Mexickém zálivu a slovně a právně napadala nevládní organizace, pomáhající migrantům. (Leo Varadkar [irský ministr obrany; pozn. překl.] se v tomto koncem června přidal k předákům a vládám EU.) Pokrytectví a dvojí metr nikdy nedaly evropským mocnostem sebemenší přestávku k zamyšlení.

Zdánlivý rozpor mezi potřebou stárnoucích zemí EU získávat imigrantskou pracovní sílu a jejich proti-imigrantskou rétorikou a praktikami lze vysvětlit kombinací politiky, již provozují imperialistické země EU – ekonomického vykořisťování Afriky i dalších zemí vnucováním nespravedlivých obchodních a investičních podmínek, válek na Středním východě, v severní Africe a Střední Asii o vliv, nadvládu a kontrolu, obětování imigrantů kvůli zakrývání své domácí hospodářské a „úspornostní“ politiky, stlačování výše mezd pro imigrantskou pracovní sílu a přetrvávající post-koloniální pohrdání „druhořadými“ národy a rasami zemského Jihu, jež vede k vítání jen toho „správného“ druhu imigrantů. Jakýkoli rozpor se po delší době určitě vyřeší ekonomickou nutností.

Imperialismus, monopolní kapitalismus vyváží kapitál při pátrání po investičních příležitostech a ziscích všude, kde je může nalézat. To je tvrdý ekonomický hnací faktor za veškerou politikou a praktikami imperiálních mocností. Dokud nenapadneme a neporazíme imperialismus doma, bude to evropská, americká i jiná dělnická třída a obyčejní lidé ve světě, kdo bude trpět následky přivlastňování a soustřeďování bohatství monopolním kapitálem.
Západní vlády a globální monopoly jsou ve všestranně výhodné situaci, zatímco lidé z Afriky jsou polapeni chudobou. Kam jinam mají mnozí z nich jít jinam než na sever do Evropy, protože vědí, že právě tam je dopravováno bohatství, ukradené z jejich zemí?

Čluny nebezpečně křižující Středozemní moře a nesoucí zoufalé lidi plují nesprávným směrem a jsou plně obsazené nesprávnými lidmi. Jsou to bohatí a mocní, koho je třeba posadit do člunů a nechat je, aby se drápali dlouhou pracovní dobou o nízkých mzdách za přežitím.

Dokud na to pracující lidé nepřijdou, nic se nezmění.

Překlad: Vladimír Sedláček