Velká koalice – Ano či Ne

0
1070

Autor: Victor Grossman

Stalo se v Bonnu v neděli 21. ledna. Před téměř 650 delegáty a s galerií ve sjezdovém sále nabitou pozorovateli. Napětí se téměř dalo krájet, i mezi demonstranty venku. Miliony lidí po celém Německu pozorně sledovaly, zda může budoucí cesta Sociálně demokratické strany (SPD), nejstarší politické strany v Německu, vést na novou křižovatku. Zástupci strany ze všech šestnácti států se chystali hlasovat – pro nebo proti obnovení Velké koalice (německy „Grosse Koalition“, ve zkratce GROKO), s tradičními soupeři, ale v posledních čtyřech letech silnějšími partnery, Unií – středopravou CDU Angely Merkelové a její bavorskou odnoží CSU.

Projevy zabraly celý den. Předák SPD Martin Schulz naléhal na hlasování ANO; přidejte se k nim! Čtyři měsíce po zářijových volbách bez náležité vlády a kabinetu, jen se starou coby správcem, musí být Německo alespoň zachráněno před politickým rozvratem. K dosažení byly pouhé dvě varianty; dosud nevídaná menšinová vláda Unie Merkelové (ta už takovou vratkou strukturu odmítla) nebo nové volby. Ale ultrapravicoví, fašističtí vlci z Alternativy pro Německo (AfD), už vyjící v Bundestagu z 94 křesel, mají velkou šanci získat ještě víc. Varování před nimi bylo jediným bodem jeho projevu, kdy se mu dostalo většího než vlažného potlesku, jaký dostal, když skončil, což byla silná narážka na jeho upadající pozici muže, který byl před rokem tak vřele vítaný – hodně krátce – coby nový zachránce strany, který odvážně sliboval, že SPD po volbách odejde z koalice a stane se aktivní opozicí vůči Merkelové & spol. a získá tak sílu, již mívala za starých časů. Později už tato hrdá slova polykal.

SPD určitě potřebuje obnovit sílu! Čtyřletý kompromis pod tlakem party Merkelové, s dosažením jen mála hodnot pro pracující, kteří SPD tradičně podporovali, byla potrestána žalostnými 20,5 procenty hlasů, se ztrátou 5 % za čtyři roky. CDU a CSU ztratily ještě víc, dosáhly nejhoršího výsledku od roku 1949, ale stále vedou pole sedmi stran s 34 %, zatímco SPD balancuje na hranici ztráty postavení významného konkurenta a soupeře.

Toto vysvětluje, proč se v SPD během jediného krátkého týdne, kdy vyjednavači o třístranné koalici předložili kompromisní dohodu, vzedmul překvapivý levicový vzdor – a odmítl ji! Na čtyři roky navržená vláda, tvrdili, s Unií vždy v pozici silnějšího, by SPD ztratila další voliče, vytlačila by nás z centrálního dvorce jednou provždy! Čirá sebevražda! Jak Schulz kdysi požadoval, musíme zůstat mimo, postavit se za starodávné zásady, získat zpět ztracenou podporu.

Pár delegací z menších států riskovalo odmítnutí. Ale téměř jednotný v odsouzení jakéhokoli posunu k připojení se k nové vládě a k radosti z oněch teplých, pohodlných kabinetních křesel byl přívažek mladých straníků, Mladí socialisté, nazývaní Jusos, tradičně bojovnější a levicovější, než hlavní stranická organizace. Právě jejich plakáty dominovaly po celý týden – a teď i před sjezdovou halou: Ne GROKO! A uvnitř haly jejich hlasy zastínily hlasitá, ale ne tak přesvědčivá slova Martina Schulze. Tohle rozdělení se tak trochu podobalo vnitrostranickým půtkám v Demokratické straně USA (pozn. aut.).

Posledním oficiálním řečníkem před hlasováním byla Andrea Nahlesová, šéfka frakce SPD v Bundestagu. Bývala hlavou levého křídla strany a ve skutečnosti byla předsedkyní Juso v letech 1995-1999. Po léta v koalici, krom jiného jako ministryně práce, její názory významně změkly. Nevyčerpaly ale její řečnické umění! Ztrhala současného předáka Juso a požadovala hlasování ve prospěch koalice. Chválila drobnosti, získané během vyjednávání, a slibovala snahu o trochu větší v přímém koaličním vyjednávání, jež teď musí následovat, jako stejně dobrou lékařskou péči o pacienty s vládou podporovaným pojištěním jako pro ty, kteří jsou zvýhodněni soukromým pojištěním; ochranu před nekontrolovatelným propouštěním; podporu sjednocování roztrhaných rodin uprchlíků. Přiznala ale, že nové zisky budou přinejlepším dost malé; obě Unie, vystavené ostrým útokům ještě pravicovějších sil uvnitř obou stran i mimo ně, jakékoli nové kompromisy odmítly. Nicméně, varovala, není jiné alternativy než hlasovat pro GroKo!

Přítomní významní odboroví hlavouni, s těsnými vazbami na předáky SPD, souhlasně kývali, jako obvykle preferujíce „menší zlo“. Něco přes padesát stranických aparátčíků, něco jako super-delegáti v americké Demokratické straně, hlásalo až do ochraptění: Pro. Odporovalo jim nějakých 90 delegátů Juso. Výsledek se zdánlivě dal očekávat, i když napětí bylo téměř nesnesitelné.

Výsledek hlasování aklamací byl nejasný, čímž bylo nutné přesné sčítání. K obrovské úlevě jedněch a velkému zklamání druhých byl výsledek Ano – 362, Ne – 279. Jeden delegát se zdržel.

S tímhle úspěchem se třístranná vyjednávání posunula k formování nové vlády, už s definitivní kostrou odsouhlaseného programu a s rozhodnutím, kdo dostane jaké ministerstvo. (Mnozí by byli rádi věděli, zda trocha slušnosti po jeho druhdy hrdých, teď zapomenutých slovech dožene Schulze k tomu, aby se něčemu takovému vyhnul.) Všechno to bude opět chtít čas; je naděje, že to bude sepsané do Masopustu v půli února, kdy podle prastaré tradice celý den vládnou blázni. Ať už blázni či ne, nová vláda by se nakonec mohla po šesti měsících handrkování chopit otěží do Velikonoc.

Ale pozor! Mezi masopustovými průvody bláznů a velikonočním králíčkem přichází Lent, doba pokání (období 40 dnů, od Popeleční středy do Velikonoc; pozn. překl.) a půstu, i když pro ateistické předáky SPD možná nechtěného. Podle jejich vlastních pravidel musí nejdříve proběhnout referendum; pro schválení či odmítnutí musí hlasovat všech 430 000 členů SPD. A před námi tak leží další napjaté období napomínání a vzájemného osočování.

Ve většině mladé síly NE GROKO se inspirovaly úspěchem Jeremyho Corbyna při porážce úzkoprsých a/nebo korupčních Blairovců v britské Labour Party; jeho stoupenci získali tisíce nových členů, kteří hlasovali „pro Jeremyho“ a od oněch dob stranu silně oživili. V Německu získal internetový spot Juso, nabádající ke vstupu do SPD (členský příspěvek deset euro za první dva měsíce), 1 700 nových členů za pouhý jeden den. Straničtí předáci se začali bát; jsou to ti praví Sociální demokraté našeho ražení? Možná by dokázali stanovit nějaké mezní datum, po němž by internetoví nováčci nemohli hlasovat.

Pouhý týden před shromážděním SPD v Bonnu se sešly tisíce lidí ve východním Berlíně, jako každý rok, k uctění památky Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta a mnoha dalších, kteří bojovali a někdy i zemřeli za spravedlivý svět; přesněji za socialistický svět. Mnozí z těch, kteří položili k památníku rudý karafiát, byli „staří věrní“ z časů NDR, postarší, ve zmenšujícím se počtu, ale byli tu i mladí lidé mnoha národností, z celého Německa i ze sousedních zemí. Jen málo, pokud vůbec někteří, jich bylo z SPD; tisíce lidí tu byli příznivci Die Linke nebo paleta skupin a seskupení dál a více nalevo.

Byli to lidé s většinou skeptickým pohledem na probíhající střet v SPD. Vzpomínali, jak Karl Liebknecht musel vzdorovat tlaku své frakce SPD a, značně osamocený, hlasoval proti válečným úvěrům pro císaře na počátku 1. světové války, jak Rosa a Karl šli do vězení za odmítání války i jak sociální demokraté, kteří se přidali k vládě, ji podporovali až do hořkého, krvavého konce. A jak Sociálně demokratická strana zmařila naděje na nové, socialistické Německo, když se, přinejmenším pasivně, podílela na surové vraždě dvojice v lednu 1919, v den, jenž si připomněli ti, kteří je oba stále obdivují. I když rozděleni politickými neshodami, uvnitř i vně Die Linke, téměř všichni účastníci si všimli, že obě strany v plánované GROKO schvalovaly dupot německých bot na územích od Afghánistánu po Mali a Estonsko (a kdo ví, kde příště?), plus nové, mocné evropské vojenské síly pod vedením Německa. Všimli si, že nejhrdějším úspěchem SPD v uplynulých čtyřech létech byla nová minimální mzda v údajně prosperujícím Německu: 8,84 euro (cca 223 Kč), s mnoha mezerami, bez zvyšování daní nejbohatším! A všímali si rostoucího nebezpečí povzbuzených fašistů, hlásajících nenávist k cizincům, především Muslimům, ale zaměřenou na pracující lidi. Někteří předáci CDU-CSU se vydali stejným směrem! Mohou Jusos, se svým Ne GROKO, a může Die Linke, s dalšími skutečnými antifašisty, zastavit pravicový nástup? Rok 2018 asi přinese spoustu napjatých dnů!

Překlad: Vladimír Sedláček