Vlast umírá, když idiot ji vede i dojí

0
34

Autor: Vratislav Vyhlídka

Dnešní situaci v českém státě lze v mnoha ohledech přirovnat k děsivé atmosféře druhé republiky, tedy k období od Mnichova do záboru zbytku Čech a Moravy nacistickými vojsky v březnu 1939. A stejně jako tehdy, i nyní jsou na vině lidé, kteří se bez skrupulí servali o moc, aby mohli zmrzačenou vlast dojit. Pamětníků těch časů dnes již mnoho není a ti, kteří by mohli o historii hovořit, mluví tak, jak si přejí elitáři, dojící již prakticky mrtvou krávu.

V zimě 1938/39 byla situace obdobná. Odchod Benešovy vlády umožnil dostat se do vrcholné politiky bezpáteřním individuím, která se snažila vyjít s hitlerovským Německem stůj co stůj. Náš tisk, poplatný tehdejším partajím, chrlil do lidí protižidovské, protikomunistické a v pravdě ty nejhorší lži, jež vznikly z pera těch, co ucítili příležitost. A tito zrádci byli tehdy označováni také za osobnosti národa, které mohou poučovat ostatní ze svých zcestných úhlů pohledu.

Málo kdo dnes ví, že ještě před zřízením Protektorátu Čechy a Morava byly na území ČSR silně popírány principy demokracie. Byly zakázány desítky deníků a týdeníků, které psaly pro nás, běžné lidi, jak to běžní lidé viděli. Byly rozpuštěny partaje a zůstaly vlastně jen dvě. Komunisté byli zakázáni a ti, kteří se chtěli udržet u koryt, mohli toto udělat jedině sjednocením pod hlavičkou Strany národní jednoty (rozuměj silně pravicové) a Národní strany práce (tedy vládě loajální levý-střed). Jak už to v těžkých dobách je, kvetlo udavačství a lidé se rvali.

Kdejaký zamindrákovaný středostavovský ubožák mohl napadnout kohokoli, když jej označil za Žida, nebo „Benešovce“. Češi pak úspěšnějším sousedům rádi vyhrožovali, že až přijde Hitler, to se budou divit. Policie tyto věci většinou maximálně sepsala, protože strach z hněvu Velkoněmeckého národa byl u politiků a elit tak silný, že nikdo tyhle rychledozrálé fašisty nechtěl perzekvovat. Když to zamindrákovaní Češi pochopili, bylo jich stále víc. Ovšem četníci nebyli tak úzkostliví v případě ženy, kterou zbili obušky a vypověděli z ČSR pro udání, že u sebe doma zpívá české vlastenecké písničky. Udala ji sousedka, asi proto, že její oběd voněl lépe. Jak ubohá doba, stejně i dnes.

Když lékař sdělil předsedovi čs. vlády Beranovi, že prezident Hácha je nemocný a není schopen činit rozhodnutí, odvětil mu, že prezident stejně nebude žádná rozhodnutí činit, protože to udělá vláda za něj. Proč by ne, parlament už dávno rozpustili. Když si Berlín dupnul, že v zabraných Sudetech je potřeba krýt oběživo, vydala národní banka půl miliardy korun (v tehdejší měně obrovská částka) ve zlatě a devizách do rukou hitlerovců. Jak snadno ustupují cizím ti, kteří se snaží udržet si koryta!

Podobných případů jsou spousty. Autor literatury faktu Dušan Tomášek sepsal ve své knize Deník druhé republiky nějakých 250 stran, přičemž použil jen dobové dokumenty (noviny, oficiální prohlášení úřadů ČSR atd.). Při svém studiu o poměrech v druhé polovině 30. let, nutných pro vytvoření atmosféry pro románová dobrodružství Lvího stíhače, občas narazím na perly, jež dnes již nikdo nevydá. Logicky, protože v těchto faktografiích lze lehce najít analogii k našim současným vládám, EU i tunelářům.

O běžný lid nikdy nejde, jak dokazovalo konání továrníka Bati, který měl chvíli snad i prezidentské ambice v okleštěné ČSR, a chování úředníků ministerstev, kteří zakládali zoufalé dopisy čs. občanů vyhnaných z nacisty obsazeného pohraničí „ad acta“ s poznámkou typu „Bezpředmětné. Archivovat.“ Co ale měly dělat desetitisíce tátů s rodinami, co coby uprchlíci nemohli najít ve vnitrozemí práci a pořádnou střechu nad hlavou? Ta kapitola nikoho už dnes nezajímá, pláče se nad odsunem sudetských Němců a osudy českých a moravských vyhnanců se radši zamlčují, neboť Landsmanšaft má zastánce i v Berlíně a tento je vládcem Unie.

Hovořme ale o dnešku. Konec socialistické éry v Československu byl nevyhnutelný, byť znamenala největší kulturní, hospodářský a sociální rozkvět naší vlasti. Nikdo nemůže vyvracet, že lid měl více jistot, že i snáze bydlel, čerpal bezúročné půjčky, kdo pracoval, žil slušně. Nehovořím o tzv. totalitě a železné oponě atd., což byly jevy, jež vždycky provázejí přerod vlády idealistů ve vládu diktátorů. Vedení KSČ se podařilo stát se v očích národa partají směšnou, protože opustilo komunistické ideály a vytvořilo si vlastní šlechtu, třídu výše než ostatní.

Nahoru šli řitilezci, což však nebývají ti nejmoudřejší, ovšem zpravidla ti nejsměšnější, nejubožejší, nejprimitivnější. Když národ vidí u vesla blby, podkopne si s radostí sám židli svého jinak velmi vyspělého blahobytu, protože neblbec mu slíbí, že učiní konec období směšných taškařic a přinese též lepší úděl.

Každá pohádka však skončí – a skončila i ta Sametová, ačkoli se pořád najde dost naivků, kteří se dají zmanipulovat médii a VIP-zrádci podobnými jako za druhé republiky. Tito lidé mají za úkol ve svých komentářích, v televizních pořadech i jinde dělat jednoduché věci daleko složitějšími. Aby například mladí věřili, že jsme dosáhli ekonomického vrcholu, že naše cesta je správná, že velká korupce neexistuje a že je lepší hádat se, zda má stát v čele národa usínající degen, opilec, či zpěvák. Lidé bez informací a zkušeností bez ohledu na věk tuto hru přijímají a vlastně se přou, zda bude lepším šéfem zrádce, blb, či zloděj. O nějaké jiné cestě neuvažuji, neboť se jí dá rudá totalitní nálepka a vedení KSČM, snažící se udržet si svá výhodná korýtka v kapitalistickém systému, nikoho nepřesvědčí.

Co nám přinesla post-sametová éra? Lidem práce se žije hůř, na poli justice máme dvojí metr (soudě podle tunelářů, kterým vše prošlo), jsme zadluženi po krk, umělá bublina ekonomiky jakoby splaskla, když nás experti banky JPMorgan zařadili letos mezi rozvojové země. Vzdělávací systém, na který se ve veřejných zakázkách vydávají ročně miliardy (bez valného užitku) vysílá do života sice hodně vzdělaných, ale málo moudrých a v praxi použitelných lidí. A když se podíváme na pulty knihkupectví a to, co dělá pro domácí umělce ministerstvo kultury řízené nyní politikem z KDU-ČSL, lze nabýt dojmu, že kléro-fašizace období druhé republiky je zpět prakticky v celé své tehdejší kráse.

Katastrofální životní podmínky, jimž čelí dolních pět milionů lidí naší populace, se snaží vyvážit televizní primitivismus, jehož cílem je snížit inteligenci národa na úroveň zvířat, aby podmínky před vlastní porážkou vnímali s humorem. On totiž ten pověstný pád na držku nikdy nepřijde hned, nebo po pár letech. Tisíciletá Římská říše, respektive její západní část, udržela hranice svého nejvyššího rozmachu až do doby nějakých dvaceti let před tím, než se sesypala jako domeček z karet. Tehdejší elity rovněž dojily už téměř mrtvou krávu, zatímco venkovskému obyvatelstvu žijícímu v děsivých podmínkách z pohledu zdanění a vydržování vojska raději nadělily nového boha, slibujícího po smrti život věčný, než aby sobě slevily z drahých rozkoší.

Aby se nezapomnělo, elity ve zmírajícím císařství si vzájemně do poslední chvíle pouštěly žilou v občanských válkách, které dosazovaly na trůn jednoho císaře za druhým, zatímco dokonale zničily obranyschopnost proti vnějšímu nepříteli. A když se ty hordy chlupatých a smradlavých barbarů konečně přehnaly přes celý civilizovaný svět a během několika let jej uvrhly zpátky o stovky generací z pohledu životního stylu a úrovně vědění, stvořily otázku, jíž si lámaly hlavu mnozí vládci tzv. temného středověku při pohledu na antické stavby a ruiny vymožeností: „Jak je možné, že tito lidé, tito Titáni, byli kdy poraženi?

V 90. letech by nikoho ani nenapadlo, že Evropa může být cílem invaze. Dnes řešíme otázku svého vlastního přežití ve světě, co byl před třiceti lety námi ovládán a kde jsme se též cítili bezpečně. Jak se může tohle stát? Jedině kvůli lidem, kteří se rvou o moc a peníze, zatímco dlouhodobý horizont je nezajímá. A proč by měl? Když se to tu sesype jako domeček z karet, oni se přesunou jinam díky „mlíčku“ z podojení téměř mrtvé krávy.

Dnes elity nejsou vázány na národnostní stát, jako tomu bylo za vlády Napoleona, královny Viktorie, nebo za éry Hitlera. Jejich aktiva jsou po celém světě, takže pokud budou muset uříznout hnijící evropskou ruku, zbytek těla je urží naživu. My nevyvolení, žijící v té mokvající ráně, máme prostě smůlu.

Nyní před volbami mne zaujal komentář Václava Klause ml., co si vzal na paškál evropské dotace. Zlodějina od A do Z. Nic nového pod sluncem, jen tu věc konečně někdo dobře pojmenoval na mainstreemovém portálu: EU bere peníze lidem práce všude po Evropě, aby je poté přerozdělila prostřednictvím grantů elitám skrz jejich firmy, skrz státní zakázky. A nejrůznější Rathové si na předražených projektech ještě i přihřejí svoji korupční kašičku. Tak proč do toho rýpat, že? Vždyť děsivá byrokracie umožňuje mnoha poradenským firmám krásně žít, protože žádost o dotace je natolik složitá, že to kdejaký starosta nemůže sám zvládnout. Vtipné mi na komentářích syna prezidenta, který je otcem kuponové privatizace, přišla naposledy jeho závěrečná slova: „Vraťme tuto zemi zpátky lidu!“ Inu, předvolební boj o moc snese všechno, jak nás naučilo i období druhé republiky.

Nedávno jsem se s jedním svým kolegou, manažerem, bavil o tom, že máme slušné platy, firemní vozy, žijeme si nad poměry, ale to není důvod, abychom byli slepí a hluší k tomu, co se kolem nás děje. Odpověděl mi: „Víš, to mi problém nečiní. Někdo musí být na potravním žebříčku nahoře a někdo dole.“ V tom okamžiku jsem pochopil, že lidé práce, co každý den vstávají časně, aby ládovali regály, stáli u pásu ve fabrice, nebo za pár šlupek vykonávali jinou náročnou činnost, jež dobře živí jejich pány, mohou jen čekat na to, až se ten náš domeček z karet zhroutí.

Jsme pasivními diváky v této stále se dokola opakující dějinné tragédii, protože mrtvá kráva dá se ještě dojit. Ještě chvíli. Ti zcela dole nemají ani ponětí, že nejrůznější podnikavci, co již většinou pobývají celý rok v cizině, vymýšlí stále další a další zadní vrátka pro svůj blahobytný život – třeba ve formě internetových stránek, na nichž prodávají zájezdy a letenky ve slevě. Takový e-shop může hodit měsíčně třicet tisíc čistého. A tito lidé nikdy nebudou za ty dole bojovat, stejně jako to nejspíš nebude dělat vedení KSČM složené ze samých právníků a postrádající snad byť by jen jediného dělníka. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Na to přišli už tzv. tribuni lidu, co v éře římského oligarchy Crassa (něco jako dnešní Babiš) rádi kšeftovali s veřejnými zakázkami pro své firmy výměnou za to, že Crassovi umožní postavit legie a upevnit moc. Vrána k vráně – pro zástupce lidu nemusí pršet, jen když kape. Nakonec budou přece volby, tedy je každý další den v Senátu dobrý, nebo ne?!

Když se zamyslím nad dějinným údělem běžného člověka, pojímá mne lítost. Hledím na robotníka dřícího na první vojvodské družiny bez lidských práv. Vidím i nevolníka feudálního pána, co neměl prakticky žádná práva, jen povinnosti. Dívám se i na poddaného, nuceného robotovat pod rákoskou drába. Vím, že celé miliardy zemřely po prožití „zbytečných životů“. Uvědomuji si fakt, že tento strašně dlouhý vývoj v člověka práce snad ještě po nějaký čas obklopeného zdravotní péčí, několika sociálními jistotami a odbory je výsledkem třídního boje celých generací.

Třídního boje, jehož výsledek jsme spláchli do záchodu, neboť degenerace vládnoucích vrstev nás přiměla zvonit klíči. Zase už tu máme pány a otroky, jen to ještě není tolik vidět. To, co je však dnes stejné, je, že naši vládci nejsou vůbec lidmi nejschopnějšími, ale těmi, co za mamon ohnou nejen páteř, ale i zákon, a ničí naši mládež, náš rozhled, naši morálku a naši vlast. Národ je třeba definován jako společenství lidí, kteří mluví stejným jazykem, obývají stejné území a mají i společné cíle. Máme společné cíle? Máme vůbec nějaké cíle? Uznáváme my Češi něco jiného, než zisk? Ohýbáme se jen před boháči, jimž k tomu i závidíme a zároveň se jich bojíme? Neskláníme se před rozumem, před uměním! Vládnou nám ti, pro něž je politika jen příležitostí pro lehký život – troubové, co by jinak neuspěli. Ale tihle blbečci chtějí mít svůj podíl na dojení mrtvé krávy.

Až jednou, třeba zase za tisíc, nebo i dva tisíce let, budou lidé budoucí éry hledět na pozůstatky evropské civilizace, na naše sochy, ruiny našich budov, kanalizaci a zbytky silnic, snad si také řeknou: „Jak je možné, že tito Titáni mohli být poraženi partou vousatých a smradlavých neandrtálců?“ Odpověď bude stejná, jako v případě Říma. Protože dovolili, aby vládli ti, kterým nešlo o veřejné blaho, ale chtěli vlast jen dojit. A myslíte si, že mezi nimi budou vaši potomci? Když padl Řím, tak zanikl živý latinský jazyk, jímž mluvily miliony lidí po celém impériu. Tento fakt nejlépe dokreslí obrovskou lidskou katastrofu, jíž musely čelit rodiny římských občanů. Protože děti dřívějších obyvatelek říše se už rodily pobarbarštěné…

Vratislav VYHLÍDKA,
český spisovatel a komunista

VLOŽTE ODPOVĚĎ

Vložte Váš komentář
Prosím, vložte zde Vaše jméno

*

code