Julius Fučík – výmysly a fakta

Julius FučíkNástup…………………………… 26. srpna 1943 z věznice Moabit
Příjmení………….. ……………   Fučík
Jméno…………………………….Julius
Povolání…………………………  spisovatel
Rozsudek……………………….   trest smrti
Rozsudek vykonán………….    7. září t.r.

TENTO DOKUMENT, evidenční lístek berlínské věznice Plotzensee, objevil Leningraďan Grigorij Nabojščíkov. Objevil jej… na Uralu, ve Sverdlovsku, kde byl s některými jinými materiály uchováván v rodině bývalého důstojníka Sovětské armády, dnes už mrtvého Jakova Reznika.

Kapitán Reznik vstoupil do Prahy na jaře 1945 s jednou z našich tankových jednotek,“ vysvětluje Nabojščikov. „Během pobytu v československém hlavním městě býval služebně posílán do Berlína. Tam shromažďoval dokumenty o protifašistickém odboji. Mnohé pak odevzdal do archívů, něco Fučíkovým přátelům, něco si ponechal. Jak se nakonec ukázalo, nebylo to zbytečné.“

Než budu pokračovat ve vyprávění, několik slov o samém Grigoriji Nabojščikovovi. Není doktorem věd, ani kandidátem, a vůbec není historikem z povolání. Ale Fučíkovi se věnuje dávno, od té doby, co počátkem padesátých let uložila učitelka čtrnáctiletému chlapci, aby vypracoval stručný referát o proslulém antifašistovi.

Shromáždil už mnoho tisíc dokumentů a předmětů. Kdesi ve Střední Asii vypátral nábytek, kterého používal budoucí autor Reportáže psané na oprátce, když žil v tomto kraji. „Vypočítal si“, v kterém bytě bydlil Fučík, když roku 1935 přijel do Leningradu, a s použitím nejrůznějších kliček, nejsložitějšími výměnami bytů docílil toho, aby se se všemi materiály usídlil právě v onom pokoji. Když nastoupil jako vychovatel v ubytovnách leningradských učňovských internátních škol, ze všeho nejdřív zřídil v Rudém koutku výstavu o Fučíkovi, ačkoli mírně řečeno ne vždy nalézal u vedoucích pochopení. Je to prostě člověk posedlý jedinou, ale horoucí vášní. Upřímně řečeno není nijak jednoduché jednat s takovými lidmi. Musím přiznat, že jsme mu i my v leningradské odbočce časopisu Litěraturnaja gazeta byli nuceni v dřívějších letech odpovídat takovým způsobem, jakým odpovídali lakoničtí Sparťané cizímu řečníkovi, který přijel, aby pronesl projev na oslavu hrdiny Hérakla: „Nikdo ho přece nehaní!“

ALE ČASY SE MĚNÍ. Dnes se ve Fučíkově vlasti rozbouřily kolem jeho jména emoce, a to se do určité míry odrazilo i na stránkách sovětského tisku.

„V těchto informacích je řečeno mnoho, ale ne všechno,“ komentuje G. Nabojščikov. „Například se objevila verze, nejprve v některých rozhlasových stanicích, potom v nezávislém pražském tisku, v listech nových stran, že Fučík vůbec nebyl popraven. Nejen že byl udavačem, ale že ho Němci jako takového odvezli do Bolívie, a tam prý zcela nedávno zemřel. Objevily se dokonce i snímky jakési mrtvoty, kterou nelze nikterak identifikovat jako urostlého a vysokého Julia, i když uvážíme, kolik let už uplynuto. Jiní na bolivijské verzi netrvají, ale tvrdí, že byl přece jenom zrádcem a udavačem. A proslulou Reportáž prý rozhodně nemohl napsat on sám, tu později zfalšovali soudruzi z komunistické strany… Co říci o všech těchto senzacích? Začněme bolivijskou stopou. Podle mého názoru ji více než přesvědčivě vyvrací (už pokolikáté!) nově nalezený dokument z věznice Plotzensee…“

„Ale vaši odpůrci mohou říci, že dokument mohli vyrobit sami nacisté!“

„A pak ho podstrčili do vězeňského archívu? Proč? S jakým úmyslem?“

„Je tu Jeden detail: v evidenčním lístku se říká, že byl popraven 7. září. Ale podle jiných údajů je dobře známo, že Fučík byl popraven osmého září.“

„Pedantičtí hitlerovci si zřejmě s vyplněním příslušné rubriky trochu pospíšili. Toho dne totiž spojenecké letectvo podniklo nálet na Berlín, byla bombardována i věznice a některým vězňům se ve zmatku podařilo uprchnout. Fučíkovi příbuzní a spolubojovníci nějakou dobu doufali, že se možná zachránil i on. Avšak blok, kde byl Fučík vězněn, nebyl bombardováním zasažen. A fašisté vykonati rozsudek příštího dne. Tady je ostatně další dokument z mé sbírky, zpráva o smrti adresovaná Fučíkově sestře Libuši. Bohužel tentokrát je to fotokopie. Sebral jsem ji v Praze v lednu 1990 z podlahy Fučíkova muzea, které se tehdy rušilo. Dokonce i na fotokopii je vidět velmi zřetelně, jak je původní datum popravy, sedmého, pečlivě škrtnuto a nad sedmičkou napsána osmička. Víte, takové drobné textové úpravy přesvědčují o pravosti dokumentu zvlášť výrazně, neboť falšovatelé by se vynasnažili vyhnout škrtům a opravám….

TEĎ K ÚDAJNÉ FUČÍKOVÉ „ZRADĚ“

Při výsleších vyzradil prý řadu pracovníků odboje. Ti, kdo ho dnes „obžalovávají“, se odvolávají zejména na vzpomínky Marie Zápotocké, vdovy po druhém československém dělnickém prezidentovi. Odkud se vlastně dnes, mnoho let po smrti té staré ženy (dnes by jí bylo přes sto let), vzaly nové „vzpomínky“ takříkajíc se znaménkem mínus? Když jsem byl v Praze, chtěl jsem, aby mi ukázali rukopis, magnetofonový záznam nebo alespoň verifikovaný těsnopisný zápis, ale marně. Ale mezi dokumenty nalezenými ve Sverdlovsku je několikastránkový protokol jednoho z Fučíkových výslechů.

Nezasvěcenému člověku skutečně může připadat, že je vyslýchaný ke svým vyšetřovatelům příliš upřímný a jmenuje své spolubojovníky. Má to však háček: na tomto seznamu není jediný živý, všichni, které jmenoval, v té době už zemřeli nebo zahynuli. Fučíkova taktika při tomto výslechu se zaměřovala na to, aby odvrátil nebezpečí od těch, kteří stále ještě žili a bojovali. To všechno se dá snadno dokázat. Házím svým oponentům rukavici: Jsem ochoten vyložit na stůl veškeré materiály, které mám, aby byly podrobeny jakékoli nezávislé expertize – ale ať i oni naloží stejně se svými dokumenty, se vzpomínkami Marie Zápotocké a s bolivijskou fotografií. Patrně nebude nijak těžké dopodrobna odborně prozkoumat rukopis na lístcích, jež kdysi z vězení odnesl dozorce Kolínský, aby se definitivně rozptýlily pochyby o autorství Reportáže. Ostatně dosud žije muž, Který Kolínskému pomáhal plnit jeho nebezpečné poslání. Jmenuje se Jaroslav Hora a prohlásil nedávno v tisku: „Přísahám při svém životě a cti, že Reportáž napsal Fučík.“ A co Jožka Baxová, v jejími bytě se skrýval Julius Fučík naposledy a která rovněž ještě žije? Na Nový rok 1990 mi vepsala rusky do brožurky: „Kašlu na všechny pomluvy, že byl Julek kolaborantem a že uprchl do Bolívie…“

„Ale jsou lidé, kteří smýšlejí jinak…“

„Ano, a bohužel jich není málo. Posledně jsem v Praze bydlil poblíž stanice metra Fučíkova. A na posledním úseku jsem se úmyslně ptal, která je příští stanice. Někteří s úsměvem odpovídali: „Vy neznáte našeho Fučíka?“ Druzí vyslovovali název stanice pohrdavě, jako kdyby si odplivovali. V knihkupectví, kde jsem požádat o něco o Fučíkovi, mi prodavačka hodila na pult knihu se zjevným opovržením: někteří zákazníci propukli ve smích. Taková je dnes skutečnost, která se nedá odbýt mávnutím ruky. A kdo chce být objektivní, nemůže přehlížet, že byla Fučíkova osobnost desítky let násilné vtěsnávána do úředního ideologického schématu, že se stala jedním z jeho symbolů, jednou z ikon v oficiózním zlatém rámu. Fučík oslavoval ve svých knihách Sovětský svaz, a tím tedy i stalinismus. Tak dnes uvažují mnozí. Co bylo, bylo. Snadné je soudit minulost z pozice dnešního vedeni. Určité idealizaci Země Sovětů byli v oněch letech poplatní mnozí, mezi nimi i ti, kteří nebyli tak přesvědčenými komunisty jako Fučík.

Ostatně Fučík se ve svých knihách zmiňuje o Stalinovi velmi zřídka, nemýlim-li se, pouze třikrát. Lze se domnívat, že to neuniklo pozornosti – však také brzy po Fučíkově odjezdu ze Střední Asie tam po něm začali pátrat jako po „německém špiónovi“. A když pochopili, že přišli pozdě, „vynahradili“ si to na těch, kteří s ním byli ve spojení. Je dokonce znám případ, kdy byt postižen pastýř, který na své pastvině uvítal Fučíka provázeného tajemníkem okresního výboru a podle zvyklostí upekl hostům berana: Představte si, on vítal a hostil německého špióna! Fučík o tom neměl potuchy. Za všech okolností pro mne zůstává poctivým a ušlechtilým bojovníkem proti totalitě v její fašistické podobě. Člověkem, který upřímně miloval lidi a který za své humanistické přesvědčení položil život. Nepochybuji, že dojde k novým nálezům, které to potvrdí.“

Proč se najednou dnes zdá tak důležitým osud antifašisty Julia Fučíka a bádání leningradského pedagoga a novináře Grigorije Nabojščikova o něm?

„Žijeme v bouřlivě se měnícím světě. V Sofii kluci ulizují zmrzlinu a kývají nohama na mramorové tribuně bývalého mauzolea, kde se ještě zachovala zlatá písmena GEORGI DIMITROV. Nezadatelným právem každého národa je vybírat si v nové etapě dějin své hrdiny, svá měřítka a zaměření, politická i mravní. Ale žádná obroda nenastane, zmizí-lí z jeho výzbroje pojmy jako velkorysost, ušlechtilost nebo přinejmenším korektnost. Uvedl bych skutečně extrémní příklad.

S hrůzou vzpomínám na ubíjející ideologická dogmata spjatá se jménem Michaila Suslova. Ale když velmi pokrokový a demokratický list „jen tak mezi řečí“ napíše: „Poté, co chcípl Suslov…“, konstatuji s trpkostí, že je tedy méně o jedny noviny, v nichž by mohl publikovat slušný člověk, který si zakládá na své důstojnosti. Protože od takového slovníku není nijak daleko k výzvám „zpřerážet hnáty“.

Je to reálné a hrůzné nebezpečí. Tím uvážlivější a citlivější musí být zacházení s památkou těch, kteří byli bojovníky a mučedníky, jakým byl Julius Fučík.“

Tento článek byl už vysázen, když od Grigorije Nabojščikova přišla nová zpráva. Jak oznámil pražský časopis Mosty, v Československu pracovníci nynějších orgánů ministerstva vnitra uskutečnili expertizu rukopisu Reportáže psané na oprátce. Závěr je jednoznačný: Všechno psal Fučík, nic nevpisoval nikdo jiný…

Mohu jen dodat: vepsáno nebylo nic, ale škrtnuto ano. První vydání Rukopisu se od následujících liší. Z textu zmizela „nežádoucí jména“, což je pro tehdejší léta, bohužel, běžné. Ovšem to je už, jak se říká, z jiného soudku. V současné době se připravuje nové vydání Fučíkovy knihy, naprosto identické s první originální publikací.

Zdroj článku a foto: Nový směr
Originál zdroj: ILJA FOŇAKOV (Litěraturnaja gazeta)