Náš pohled na současnou politickou situaci

Od minulého sjezdu KSČM došlo v ČR k zásadním změnám. VIII. sjezd KSČM probíhal v době, kdy vládu měla plně v rukou pravice, zosobněná P. Nečasem a J. Kalouskem. V době probíhající ekonomické krize se pravice nijak nesnažila pomoci české ekonomice státními investicemi, zanedbala čerpání dotací z evropských fondů a dusila domácí ekonomický trh a občany sociálními škrty, zaváděním poplatků ve zdravotnictví, snižováním mezd státních zaměstnanců včetně učitelů, policistů a hasičů, přenášením nákladů státu na obce a kraje atd. Na sjezdu jsme si proto stanovili cíl dosáhnout konce Nečasovy vlády a zastavit politiku sociálních škrtů. KSČM se etablovala jako jeden z hlavních odpůrců této politiky, zviditelnila se i na masových odborářských demonstracích a na dalších akcích.

Po pádu Nečasovy vlády, před předčasnými volbami do PSP ČR, kulminoval i zájem veřejnosti o KSČM, počet zájemců o vstup do strany se až ztrojnásobil, přičemž mnohdy šlo o občany, kteří nebyli z rodin komunistů a kteří se tak rozhodli na základě svých životních zkušeností. Tuto tendenci jsme pocítili i v našem obvodu. Zvýšil se počet občanů, kteří měli zájem, aby vládla levicová vláda, a to s podporou či dokonce účastí KSČM.

Krajské volby v roce 2012 tuto tendenci potvrdily. KSČM zvítězila ve 2 krajích, výrazně posílila v dalších krajích a mandát v Senátu obhájil senátor KSČM V. Homolka. Kromě Moravskoslezského kraje, kde jsme měli podíl na vedení už v minulém volebním období, se podařilo v dalších 8 krajích ustavit koalice a KSČM se zde podílí na vedení. V Ústeckém kraji má KSČM dominantní postavení a získala funkci hejtmana. V dalších 3 krajích není sice KSČM v koalici, ale má uzavřenu dohodu o spolupráci s ČSSD nebo SPOZ a díky tomu má i zde možnost ovlivňovat přípravu projednávaných rozhodnutí. V úplné opozici jsme se přes volební úspěch ocitli pouze v Libereckém kraji, kde výrazněji propadla nejen ODS, ale i ČSSD, protože řada voličů dala přednost nečitelným, de facto pravicovým uskupením, která se stavěla do pozice hlavních bojovníků proti korupci (obdobně jako svého času Věci veřejné). Tento celkový výsledek umožnil KSČM, aby ve většině krajů prokázala, že je schopna vládnout, že jí občané mohou důvěřovat, a v řadě případů dokázala kraj očistit od předchozích skandálů (např. v Ústeckém kraji se mohou komunisté právem pochlubit, že dokázali změnit obraz celého kraje). Krajské organizace a zastupitelské kluby KSČM ustály i počáteční zběsilý antikomunistický útok pravicových uskupení, který z pozadí dirigovala ODS i KDU-ČSL, jehož smyslem bylo donutit ČSSD, aby upustila od uzavření koalic s KSČM. Demonstrace proti účasti zástupců KSČM v radě, zvláště na pozici radních pro školství, nezískaly podporu široké veřejnosti a postupně „vyšuměly“. V Jihočeském kraji, kde byly ataky nejsilnější, protože se pro ně podařilo získat část studentů významného gymnázia, tomu napomohl i pevný postoj koaličního partnera. V některých krajích se objevil pouze náznak podobných antikomunistických aktivit, ale od samého počátku nezískal ani minimální podporu.

KSČM obhájila postavení silné politické strany i v předčasných volbách do PS PČR. Situaci před volbami však zkomplikovalo i ustavení úřednické vlády s účastí zástupců SPOZ sestavené prezidentem Zemanem. Výrazně opoziční atmosféra, naladěná proti předchozí pravicové vládě, doznala určitého útlumu, řada občanů částečně ztratila motivaci pro podporu výraznějších změn. K tomu přispěly i vnitřní spory uvnitř ČSSD a také vstup nového subjektu na politickou scénu – Babišova hnutí ANO. Část hlasů levici odebrala i SPOZ, která však ve volbách sama neuspěla. Všechny tyto okolnosti pomohly pravici rozmělnit dříve jasně rozdělenou politickou scénu a zejména ČSSD nezískala potřebný počet mandátů, aby se obešla bez podpory pravice. Výsledky voleb do PSP ČR přes posílení pozice KSČM nestačily na to, abychom získali reálný vliv na vládu. Kritika vládní koalice je nyní obtížnější, protože řada kroků vlády, i když pomalu a nedůsledně, v podstatě plní i některé významné požadavky občanů nastolené v době odporu proti Nečasově pravicové vládě. Zviditelnit se jako výrazná levicová opozice je proto složitější, nestačí obvyklé postupy. Současné pravostředové vládě nahrává také současné oživení ekonomiky. Silně opoziční nálady mezi veřejností značně polevily. To pocítila i KSČM, změna se promítla i do poklesu zájmu o členství v naší straně. V následujících obecních volbách KSČM např. v Praze neobhájila mandáty i ve významných městských částech, což znamená i zdražení pronájmu pro sekretariáty KSČM v daných obvodech. Celkově KSČM ubylo mandátů, ale trend nastolený po krajských volbách pokračuje – KSČM se na rozdíl od předchozího volebního období podařilo vstoupit do radniční koalice v řadě okresních měst, ve statutárním městě Havířov máme dokonce primátora. Koaličním partnerem KSČM není jen ČSSD, ale v některých městech i hnutí ANO, které je však značně nespolehlivé a některé koalice se jeho vinou rozpadají. V senátních volbách v loňském roce KSČM neuspěla.

V tomto roce se ale začínají formovat nové výraznější požadavky občanů, podporované i odbory. Jde především o pomalý růst mezd. Podnikatelé si i v době ekonomického růstu zvyšují zisky na úkor zaměstnanců, přestože pro to nejsou žádné obhajitelné ekonomické důvody. Odbory si sice netroufly svolat původně na jaře avizovanou veřejnou akci a sešly se v září tohoto roku jen v uzavřeném sále (obávaly se evidentně malé účasti občanů, která by byla použita proti nim), ale tento požadavek je velmi závažný a jeho význam poroste. Brzdou současné vlády je v tomto smyslu především A. Babiš, který např. odporem proti výraznějšímu zvyšování minimální mzdy hájí i své vlastní podnikatelské zájmy. KSČM jednoznačně podporuje adekvátní růst mezd i důchodů, jedním z nástrojů k tomu je právě zvyšování minimální mzdy a zavedení institutu minimálního důchodu. Výše minimální mzdy je důležitá, brání skrytému využívání švarcsystému, kdy zaměstnavatelé platí formálně zaměstnanci jen minimální mzdu a zbytek tzv. na ruku, aby ušetřili na odvodech státu. Tak okrádají nejen stát o povinné odvody, ale také zaměstnance o adekvátní výši nemocenské i budoucího důchodu. Pokud se KSČM dokáže proti těmto praktikám viditelně postavit, odliší se srozumitelně od polovičatosti současné vlády.

Dalším okruhem problémů, kde se KSČM může výrazněji odlišit jak od krajní pravice, tak od přešlapující vlády, která váhá mezi ochranou zájmů ČR a českých občanů a poslušností vůči velmocím EU a USA, je otázka ochrany míru, řešení konfliktů vyvolaných bezohledným vměšováním do situace v zemích Blízkého a Středního východu a severní Afriky a v důsledku toho narůstající migrace lidí do EU ze zemí rozvrácených válkou. I tato otázka je totiž spojena s otázkou sociální. KSČM odmítá přístupy krajní pravice, která zcela odmítá pomoc lidem z těchto zemí a myslí si, že prostě stačí uzavřít hranice EU a migranty odmítnout. Spoluodpovědnost zemí EU za situaci ve zmíněných regionech je zřejmá a tuto pomoc odmítnout nelze, mj. i proto, že to samo o sobě migraci nezastaví. Řešením ale není ani masové přijímání migrantů, nejen z důvodu ohrožení, jehož reálnost potvrdily nedávné události ve Francii, ale také proto, že EU nemá zdroje k tomu, aby bez závažných ekonomických a sociálních dopadů vstřebala miliony běženců. Je třeba vnímat i to, že někteří domácí podnikatelé už nyní dávají najevo, že než aby adekvátně zvýšili mzdy českým zaměstnancům, aby pro ně nabídka pracovních míst byla zajímavá, raději by zaměstnali cizince za nižší mzdy. Takové řešení by nejen uškodilo občanům ČR, ale nahrálo by i krajní pravici. Tyto tendence již vycítili představitelé odborů, a proto nastolili požadavek, aby byli případní migranti zaměstnáváni za stejných podmínek jako občané ČR a nebyli využíváni k umělému snižování mezd či jejich stagnaci. Tyto zájmy našich občanů musí KSČM i nadále jednoznačně hájit.

Dalším sociálním tématem, které má budoucnost, je podpora aktivního a plnohodnotného života seniorů. Vzhledem k demografickému vývoji jde o téma velmi aktuální, dosud neuchopené, spojené tematicky jak s volbami do krajských zastupitelstev, tak s volbami do Senátu.

Pokud se KSČM podaří tato témata viditelně nastolit a jasně se profilovat jako subjekt, který vnímá nové trendy vývoje a dává co největší prostor občanům, máme šance i v současné, pro voliče značně nepřehledné situaci, pozice naší strany posílit. S tím ale souvisí i otázka podpory všech samosprávných aktivit, protože právě rozšiřování různých forem spoluúčasti občanů na veškerém dění je jedinou reálnou obranou i proti účelové manipulaci veřejným míněním, proti tomu, aby voliči dostávali jen zkreslené informace prostřednictvím médií a dávali pak z neznalosti své hlasy účelově zakládaným subjektům, za nimiž se skrývá pravice. OV KSČM v tomto smyslu připravil i stanovisko, v němž dává podněty na dopracování sjezdových dokumentů, aby odpovídaly tomuto aktuálnímu požadavku.

Jedním z velmi důležitých tendencí, které od minulého sjezdu získaly novou dynamiku, je také výrazný nárůst významu zahraniční politiky státu, a to i z pohledu občanů ČR. KSČM této oblasti věnovala i dříve velkou pozornost a vlády ČR za jejich neuváženou politiku kritizovala, ale širší veřejnost dosud nevnímala tak ostře, jaké důsledky může mít zahraniční politika EU a USA i pro život občanů Evropské unie, včetně ČR. Poklonkování Nečasovy vlády západním mocnostem, ale i rozpačité přešlapování současné české vlády v této oblasti dosud ponechávalo občany ČR vcelku v klidu, i když mnozí z nich s touto politikou nesouhlasili – většina občanů totiž měla dosud pocit, že to, co se odehrává mimo hranice naší země, jejich život a bezpečí nijak zásadně neovlivní. To se ale zcela změnilo. Současnou dobu lze v mezinárodní a zahraničně politické rovině označit za krizovou.

Jsme svědky razantních dynamických proměn bezpečnostního prostředí světa i Evropy s dopadem na ČR. Určující jsou změny globálního kapitalistického prostředí, charakteristické pozvolným posunem od monopolární hegemonie k mocenské multipolaritě. Ve vztazích USA/NATO a EU a skupinou států BRICS působí faktory všestranné západní krize, ekonomických a vojenských změn v Rusku, ekonomicko-mocenský rozvoj Číny, pozice Indie a zemí jihovýchodní Asie. Změnami prochází mnohé státy Jižní Ameriky.

Pokračují aktivity nadnárodního kapitálu k udržení pozic a k záchraně US dolaru všemi prostředky. Zbrojením, sankcemi a embargy. Důsledkem těchto aktivit je záměrné vytváření krizových situací a chaosu cestou podpory občanských válek v Libyi, Sýrii, Iráku a na Ukrajině. Cílem je geopolitický návrat k hegemonii USA ve světě, za podpory jejich spojenců z NATO, EU a v krizových oblastech Sýrie, Iráku, Egypta, také Saúdské Arábie, Turecka apod. V cestě zájmů USA evidentně stojí zájmy Číny a Ruska a jiných zemí ze skupiny BRICS. Ve světě plném zbraní, nenávisti, nechápání a odložených sporů může v krajním případě začít třetí světová válka za nové dělení sfér vlivu. V perspektivě musíme vnímat tento vývoj jako vážné nebezpečí pro mír a spolupráci ve světě. V sociálně ekonomické rovině jsou na světě masy nezaměstnaných, nemajetných a málo vzdělaných lidí zejména třetího světa, které ve spojení s náboženským fundamentem vytvářejí reálné riziko a ohrožení mezinárodní bezpečnosti v podobě terorismu, aktuálně se vznikem IS.

Mezi hlavní příčiny globálních přeměn a jejich dopadů do mezinárodní situace patří mocenské zájmy vyžadující vlastnit, přepravovat, exploatovat a prodávat suroviny, zejména ropu a zemní plyn. A k jejich zabezpečení pod tlakem vojenskoprůmyslových komplexů zvýšit obrátky zbrojení. Ekonomické sankce vůči Ruské federaci po připojení Krymu k RF a vyhrocení situace na Ukrajině jsou minimálně dvojsečné, přičemž snaha USA oddělit EU a RF pomocí smlouvy o transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) bude mít další negativní vliv na mezinárodní spolupráci. Současné oslabení vztahů EU a RF nepřispívá k upevňování mechanismů evropských bezpečnostních struktur a je ve stavu nové „studené války“.

NATO pod vedením USA v rozporu s čl. 5. Washingtonské smlouvy, přeneslo těžiště obranné strategie ke koncepci tzv. „předsunuté obrany“ a k dotváření systémů protiraketové obrany. Rozšiřuje se východním směrem – kolem RF je síť základen (cca 200 základen) – a eskaluje zbrojení. USA ročně vydají na obranu více než 680 miliard dolarů při současném státním dluhu USA ve výši cca 16 bilionů USD (pro srovnání – Čína cca 166, Rusko 91 miliard USD dle údajů z roku 2014). Výsledkem je zavádění kvantity účinných a přesných konvenčních zbraňových systémů a bezpilotních prostředků na straně RF i USA, a to pozemního, leteckého i námořního charakteru. Což lze také chápat jako dynamiku proměn v mezinárodně bezpečnostní oblasti při vědomí, že jaderné zbraně nelze použít.

Za této situace RF srozumitelně ukázala, že má silové prostředky k odvrácení válečného střetu. Razantně se to projevilo po zahájení leteckých úderů, i za použití střel s plochou dráhou letu na pozice teroristických organizací IS v Sýrii, a je skutečností, že do tohoto úsilí se na společné bázi nechtějí zapojit USA, protože mají v tomto regionu jiné zájmy. Rusko není na kolenou, vojenská síla a účast v ekonomických strukturách BRICS, ŠOS, ARB atp. dává jistou záruku vyvážení snah USA vrátit svět do dřívějších let.

Rusko se po ukrajinské krizi stalo nepřítelem, vtáhnout jej do válečného konfliktu, rozdrobit, mocensky ovládnout a získat ruské území a suroviny se však Západu nepodařilo. Nicméně Ukrajina a Sýrie jsou v současnosti hlavními ohnisky krize v mezinárodně bezpečnostní situaci v Evropě i ve světě. Neodpovědným krokem je posilování americké vojenské přítomnosti v baltských státech a v zemích jihovýchodní Evropy a demonstrace síly NATO na jihovýchodě EU s masivní účasti tisíce vojáků, prý na odrazení Ruska od potenciální agrese.

Závažná situace vznikla a dále se prohlubuje hromadnou, a dnes se dá říci řízenou či přinejmenším cíleně podněcovanou, migrací statisíců uprchlíků z oblastí zasažených válkami, z oblastí ovládanými IS, Talibánem a dalšími teroristickými odnožemi z oblastí Afriky a podobně, do Evropy. Jistě, dá se odlišit migrace od nelegální migrace a také vzít na vědomí, že Česká republika není pro většinu imigrantů do Evropy konečným cílem. Přesto většina obyvatelstva má obavy zejména z militantních projevů bojovného islámu, z propagací a snahy prosadit způsob života, který je pro Evropana nepřijatelný, jako je například islámské právo Šária. A tragédie, která se odehrála ve Francii, těmto obavám dává dnes zapravdu.

V EU jsou vinou liknavosti, neodpovědnosti, neschopností a politikaření s neziskovkami přijatá opatření pozadu za realitou. Místo řešení nahromaděných problémů přímo v Sýrii, Kurdistánu, Iránu a Iráku, či severní Africe a na Ukrajině, podporovaly špičky EU militantní řešení USA/NATO a průběh tzv. barevných revolucí inscenovaných v zájmu nadnárodních korporací. Důsledkem je chaos, bída, války, a náboženský fanatismus. To, co se v posledních týdnech odehrává na jihu Evropy, nelze nazvat jinak než otevřenou invazí. Tisícihlavé zástupy si razí dnem i nocí cestu do Německa a na sever Evropy. Jejich organizovanost ukazuje, že jde o promyšlenou strategii skupin, které mají své velení a určené cíle, pravděpodobně i k vytváření ohnisek IS v Evropě.

USA přesouvají část svých zájmů mimo Evropu. Asijsko-tichomořská oblast se stává dalším možným zájmovým místem střetu hlavních mocností. Nový bezpečnostní rozměr může nastat ve vztahu USA – Čína poté, kdy Západ na Ukrajině nebo v Sýrii vůči Rusku nedosáhne předpokládaných cílů. Provokace USA v Jihočínském moři tento trend potvrzují. Z pozice EU a také ČR je Ukrajina důležitým regionem pro k zachování stability nejenom v Evropě. Situaci nevyřeší žádná asociační dohoda, vstup Ukrajiny do EU, či do NATO, ale ani vojenské intervence. Ukrajina musí svůj problém vyřešit sama, nikdy se však nevrátí situace před Majdanem. Krym dnes je a bude součástí RF, jihovýchod Ukrajiny musí být řešen dohodami MINSK II mírovou cestou.

Akce Ruska a Číny vyvolávají horečnou reakci USA a jejich satelitů. Intenzivní mediální kampaň se neštítí jakýchkoliv způsobů dezinformace a dezinterpretace všeho, co může snížit postavení zejména Ruska. Jako příklad lze uvést katastrofy civilních letadel nad Ukrajinou a nejnověji i na Sinaji v Egyptě.

Jsou možná východiska? Jsou, ale musí být realizována společným úsilím světových mocností. Patří k nim:

  •  vyvážené bezpečnostní prostředí bez hegemonie, na principu multipolarity,
  • seriózně řešená celoevropská bezpečnost na principu vzájemné výhodnosti a partnerství všech zemí Evropy, včetně RF,
  • likvidace terorismu v podobě IS, ve vztahu k imigračním utečencům zachovat citlivý přístup při dodržení zásady, že budou plně respektovat evropské, a také české prostředí. V opačném případě je vyhostit,
  • v ČR posilovat ochranu hranic, v krajním případě vojenskými silami; pokud vláda ČR schválí použití armády, půjde o zvýšení možnosti bránit spolu s Policií ČR pronikání zejména nelegálních migrantů na území státu,
  • požadovat objektivitu mediálního působení ve zpravodajstvích z oblastí konfliktů a posuzování bezpečnostních výzev do budoucnosti,
  • zvážit účast ČR, tak jako Velká Británie, Německo a další státy eurozóny, v čínské „Asijské rozvojové bance“.

Výše uvedené postupy bude naše strana podporovat a prosazovat.